III. ÚS 736/14

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupen JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. 10. 2012 č. j. 2 T 49/2012-154, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 11. 4. 2013 č. j. 14 To 65/2013-176 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2013 č. j. 7 Tdo 1330/2013-18, za účasti 1) Okresního soudu v Písku, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou dne 25. 2. 2014 Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena jeho základní lidská práva a svobody garantovaná čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 23. 10. 2012 byl stěžovatel Okresním soudem v Písku (dále jen "soud I. stupně") uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Přečinu se měl dopustit tím, že dne 13. 7. 2011 v Myšenci, okres Písek, předal svůj automobil značky Octavia ke zprostředkování prodeje do autobazaru Auto Houdek ve stavu popsaném v "Zápisu o technickém stavu motorového vozidla", kde vykázal u tohoto vozidla stav tachometru v podobě 143.133 ujetých kilometrů, a to učinil s vědomím, že údaj o ujetých kilometrech vozidla je nepravdivý, neboť dané vozidlo předtím osobně zakoupil v Autobazaru v Německu s údajem na jeho tachometru 290 500 km. Vozidlo dne 21. 7. 2011 za dohodnutou kupní cenu 126.000,- Kč zakoupila Andrea Junková v přesvědčení, že stav tachometru k datu koupě vozidla odpovídá najetým kilometrům, a tedy že dohodnutá kupní cena 126.000,- Kč odpovídá technickému stavu vozidla. Ve skutečnosti v době prodeje byla obvyklá cena předmětného vozidla 83.000,- Kč, čímž na majetku poškozené Andrey Junkové vznikla škoda ve výši 43.000,- Kč. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Andrea Junková odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že občanskoprávní řízení s poškozenou bylo již skončeno smírem, a proto uplatnění trestněprávní represe proti jeho osobě znamená zásah do principu ultima ratio, neboť v daném případě jde o uplatnění trestního postihu v ryze soukromoprávní věci. Stěžovatel rovněž namítal zásah do principu právní jistoty, neboť obdobné případy prý byly v dané situaci orgány činnými v trestním řízení posuzovány rozdílně. Dále vytýkal soudu I. stupně, že žádným způsobem neprokázal úmysl na straně stěžovatele obohatit se tím, že uvedl druhého v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

O odvolání stěžovatele rozhodl dne 11. 4. 2013 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, který odvolání zamítl, neboť jej neshledal důvodným.

Nejvyšším soudem České republiky bylo následné dovolání odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.

III.

Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť má za to, že tyto nepostupovaly v souladu s ustálenou praxí soudů v obdobných věcech, týkajících se manipulace s tachometry vozidel.

Vedle toho stěžovatel uvádí, že předcházející řízení bylo vedeno v rozporu s principem ultima ratio. Na podporu svých tvrzení uvádí nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06 a sp. zn. IV. ÚS 469/04 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu lze nalézt na http://www.usoud.cz) a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které se vztahují právě k uplatnění principu ultima ratio. Stěžovatel odkazuje na tvrzení uvedená v odvolání a dovolání a závěrem navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.

IV.

Dříve, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je podána řádně a včas.

Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud uvádí:

Stěžovatel v prvé řadě vytýká orgánům činným v trestním řízení porušení zásady rovnosti, zakotvené čl. 1 Listiny, které mělo údajně spočívat v odlišném rozhodování obdobných věcí.

Ústavní soud však musí konstatovat, že stěžovatel na podporu tohoto tvrzení neuvádí žádný konkrétní údaj, z něhož by vyplývalo, že orgány činné v trestním řízení v jiných analogických věcech postupují odlišně od nyní posuzované kauzy. Povaha řízení o ústavní stížnosti zásadně vylučuje, aby sám Ústavní soud obstarával fakta na podporu stěžovatelových námitek; taková povinnost naopak zatěžuje stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že došlo k protiústavnímu zásahu do jeho subjektivních práv, musí k tomuto tvrzení označit potřebné důkazy (srov. § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V žádném případě není posláním Ústavního soudu iniciativně "kontrolovat" jiné státní orgány a obstarávat si k tomuto účelu skutkové podklady.

Pokud stěžovatel zmiňuje jinou konkrétní kausu jiné osoby, ohledně níž policejní orgán údajně s odkazem na princip ultima ratio věc odložil, nestačí takové tvrzení k tomu, aby jím byl zdůvodněn závěr o tom, že ve stěžovatelově věci byl porušen ústavní princip rovnosti před zákonem.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát deklaroval, že není žádným "superrevizním" orgánem, nadřízeným obecným soudům nebo jiným orgánům veřejné moci. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá ani sjednocování judikatury obecných soudů nebo jiné rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu se vztahuje toliko na kontrolu dodržování základních práv a svobod.

K požadavku ustálenosti judikatury je nutno poznamenat, že soudy mají rozhodovat ve skutkově shodných případech obdobně. Nelze však z této zásady dovozovat, že pakliže některé případy skutkově obdobné s případem stěžovatele nebudou trestně sankcionovány, vyplývá z toho, že stěžovatelovým jednáním nemohla být založena trestní odpovědnost. Orgány činné v trestním řízení hodnotí všechny skutkové okolnosti případu, svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Formální vyjádření trestného činu v konkrétním ustanovení trestního zákoníku je totiž doplněno materiální korektivem společenské škodlivosti, podle něhož trestněprávní postih jednání vykazujícího znaky skutkové podstaty uvedené v zákoně lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých. To je zákonné vyjádření principu ultima ratio. Sama společenská škodlivost je dána povahou a závažností trestného činu, tedy slovy ustanovení § 39 odst. 2 trestního zákoníku "[...] zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.".

Pakliže v daném případě orgány činné v trestním řízení shledaly, že společenská škodlivost jednání stěžovatele převyšuje nejnižší hranici trestnosti stanovenou příslušným ustanovením trestního zákoníku a tento svůj závěr dostatečně odůvodnily, nelze zákonnosti jejich rozhodnutí ničeho vytknout. Argumentace stěžovatele směřující k porušení principu právní jistoty je rovněž v tomto směru lichá.

Napadá-li stěžovatel postup, jakož i následně vydaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro rozpor s principem ultima ratio, čímž mělo být v důsledku zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a uvádí-li na svoji obranu výše uvedené nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, je nutné upozornit, že tyto judikáty stojí na zcela odlišném skutkovém základě.

Princip ultima ratio skutečně zavazuje orgány činné v trestním řízení, aby přistoupily k trestněprávní represi teprve za situace, kdy nelze dosáhnout ochrany práv prostředky soukromoprávními, potažmo správněprávními. V posuzovaném případě má však Ústavní soud za to, že orgány činné v trestním řízení jednání poškozeného vyhodnotily jako naplňující požadavek společenské škodlivosti v takové míře, že prostředky poskytované k ochraně práv a právem chráněných zájmů soukromým či správním právem nemohly garantovat jejich dostatečnou ochranu. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se zákonem, jejich rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a založena na skutkovém stavu zjištěném bez důvodných pochybností, tedy při naplnění zásad trestního řízení.

Ke stěžovatelem zdůrazňovanému smíru s poškozenou a odstranění škodlivého následku trestného činu Ústavní soud pouze stručně podotýká, že tyto skutečnosti byly ze strany orgánů činných v trestním řízení zohledněny, neboť stěžovateli byl uložen trest při samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 736/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies