III. ÚS 2017/14

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Emila Podhorného, zastoupeného JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 434/211, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2014 č. j. 1 To 128/2014-19, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, jako vedlejšího účastníka řízení, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2014, napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle článku 11 odstavec 1 a 3 Listiny. Dále měl být porušen čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadeného ústavní stížností se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán (společně se spoluobviněnými Martinem Slovákem a Pavlem Ondrou) pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit v době od 25. 5. 2013 do 11. 2. 2014 v Ostravě a jinde na území Moravskoslezského kraje. Trestná činnost má spočívat v tom, že obvinění dováželi ze zahraničí tabákový odpad v množství nejméně 8.126 kg, který zpracovávali na tabákové výrobky určené ke kouření, přičemž porušili svou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabákových výrobků, čímž měli zkrátit spotřební daň ve výši nejméně 14.627.120 Kč.

Usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality ze dne 14. 2. 2014 č. j. KRPT-32583-47/TČ-2014-070082 bylo rozhodnuto o zajištění několika nemovitostí, jejichž vlastníkem je stěžovatel, a to s odkazem na ustanovení § 79d tr. řádu (zajištění nemovitostí).

O stěžovatelově stížnosti proti výše uvedenému usnesení policejního orgánu rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 31. března 2014 č. j. 1 To 128/2014-19 (napadeným ústavní stížností) tak, že prvoinstanční rozhodnutí policejního orgánu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a nově rozhodl tak, že tytéž nemovitosti zajistil podle ust. § 79f tr. řádu (zajištění náhradní hodnoty). Své rozhodnutí odůvodnil stížnostní soud tím, že tyto nemovitosti je nutno zajistit coby náhradní hodnotu a nikoliv jako výnos z trestné činnosti.

III.

Porušení výše označených základních práv shledává stěžovatel v tom, že použití zajišťovacího institutu dle ust. § 79f tr. řádu prý nemá žádný zákonný podklad.

Stěžovatel se domnívá, že za výnos z trestné činnosti lze označit pouze majetkové hodnoty buď získané trestným činem či nabyté za majetkové hodnoty trestným činem získané, popřípadě ekonomická výhoda trestným činem získaná. V jeho případě však prý stěžovatel nemohl mít z trestné činnosti, pro kterou je stíhán, vůbec žádný výnos, protože veškerý tabák, který měl být dle tvrzení orgánů činných v trestním řízení předmětem spotřební daně, mu byl zajištěn celními orgány již v průběhu domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor.

Zajištění nemovitých věcí prý v jeho případě nemůže plnit ani reparační funkci, neboť tvrzenou škodu, které měla vzniknout českému státu nezaplacením spotřební daně, nelze pokládat za škodu, kterou lze přiznat v adhezním řízení; proto ani v tomto smyslu nelze uplatnit institut zajištění věcí dle ustanovení trestního řádu.

Stěžovatel dále namítá, že se napadené usnesení stížnostního soudu nevyrovnalo s jeho argumentací, uplatněnou v jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v první řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

Pokud jde o vlastní problematiku zajištění věcí, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout své závěry, které již vyslovil ve své rozhodovací praxi. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 Ústavní soud vyložil, že "... zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. ... Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, přičemž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600, bod 6.)."

V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 Ústavní soud též uvedl základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: "... rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici". Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy k posouzení "zda není zřejmý nepoměr mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění..." (bod 56 citovaného nálezu).

Všem těmto kritériím, jimiž Ústavní soud poměřuje rozhodnutí o zajištění věcí z hlediska ústavnosti, napadené rozhodnutí stížnostního soudu vyhovuje; z důvodu stručnosti Ústavní soud na obsah napadeného rozhodnutí odkazuje.

Stěžovatelova úvaha, že již samotným zajištěním tabáku a dalších věcí nalezených při domovních prohlídkách byl splněn účel sledovaný ustanoveními trestního řádu o zajištění náhradní hodnoty v § 79f tr. řádu, je lichá. V dané etapě přípravného řízení, v níž byly nemovité věci zajištěny, nebylo možno očekávat, že již budou zcela přesně zjištěny všechny potenciální výnosy z trestné činnosti, z níž byl stěžovatel obviněn. Jak bylo již shora uvedeno, zejména v počátcích trestního stíhání lze závěr o existenci skutečností, relevantních pro přijetí zajišťovacích opatření, založit na pouhé pravděpodobnosti, nevyžaduje se dosažení naprosté jistoty poznání.

Lze ostatně dodat, že bude povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat i nadále trvání podmínek pro zajištění majetku a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušit nebo omezit; o takový postup může kdykoli žádat i vlastník nemovitostí (§ 79d odst. 8, § 79f tr. řádu).

Důvodnou neshledal Ústavní soud ani stěžovatelovu námitku o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu. Způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal se stěžovatelovými argumenty, lze pokládat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.

Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2017/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies