III. ÚS 681/14

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CAMPA- NET a. s. se sídlem v Jeseníku, 28. října 892/11, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 8 Afs 38/2013-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2013 č. j. 52 Af 36/2012-33, a rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 27. 7. 2012 č. j. MmP 45432/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a soudů vydaná ve správním řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Úřad městského obvodu - statutární město Pardubice, Městský obvod Pardubice I, vydal dne 8. 12. 2011 pod č. j. UMOI/5903/2011-OESV/UE-Baj k žádosti stěžovatelky povolení k provozování výherních hracích přístrojů (dále též VHP) pro období 1. 1. 2012 - 30. 6. 2012; tímto rozhodnutím rovněž stěžovatelce vyměřil správní poplatek podle položky č. 21, písm. c) sazebníku zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011 v celkové částce 64 000 Kč (4 přístroje na dobu 6 měsíců). Rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci dne 14. 12. 2012.

Podnětem ze dne 30. 3. 2012 se stěžovatelka domáhala změny rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v přezkumném řízení a žádala, aby byla zrušena její povinnost 1. hradit správní poplatek a 2. uhradit část výtěžku včetně povinnosti provést vyúčtování, popřípadě i další platby, jako místní poplatek. K němu správní orgán prvního stupně stěžovatelce sdělil, že "nebude zahájeno přezkumné řízení, ale bude vydáno rozhodnutí o změně z moci úřední" a že podání stěžovatelky posoudil i jako žádost o vrácení přeplatku správního poplatku, o které bude rozhodnuto podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").

Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2012, č. j. UMOI/1092/2012-OE-Baj správní orgán prvního stupně "v řízení o změně z moci úřední" změnil rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011 tak, že ve výrokové části v článku "ukládá provozovateli " vypustil body b), h) a l) a v odůvodnění vypustil poslední odstavec.

Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2012 č. j. UMOI/1169/2012-OE-Baj bylo v řízení dle § 155 daňového řádu rozhodnuto o nevrácení přeplatku na správním poplatku.

K odvolání stěžovatelky (podané toliko proti rozhodnutí čj. UMOI/1092/2012-OE-Baj) Magistrát města Pardubice rozhodnutím ze dne 27. 7. 2012 č. j. MmP 45432/2012 změnil rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012 tak, že původní část výroku "z moci úřední rozhodl takto:" nahradil zněním "rozhodl dle § 43, odst. 5, písm. b) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, takto:". V odůvodnění mj. uvedl, že se k odvolací námitce zabýval též "správností prvoinstančního rozhodnutí", přičemž (z podrobně rozvedených důvodů) stěžovatelce nepřisvědčil, že v její věci měl být aplikován zákon o správních poplatcích ve znění od 1. 1. 2012, jestliže původní žádost podala 6. 12. 2011 a správní poplatek jí byl vyměřen dle právní úpravy platné k datu podání žádosti. Z tohoto důvodu proto neshledal naplnění podmínek pro zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2013 č. j. 52 Af 36/2012-33 zamítl s tím, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, když požadavek na vrácení správního poplatku vyměřeného dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 neshledaly důvodným.

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl. Po shrnutí průběhu předchozího správního řízení dospěl k závěru, že ač stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2012 č. j. MmP 45432/2012, věcně její námitky směřují proti úhradě správního poplatku, o jehož (ne)vrácení rozhodovaly správní orgány v jiném řízení; stěžovatelka tudíž ve správním ani v soudním řízení "nepopřela zákonnost postupu městské části v napadeném rozhodnutí č. j. MmP 45432/2012", ale pouze se domáhala, aby v rámci tohoto řízení z moci úřední došlo i ke změně vyměření správního poplatku. K námitce, že správní orgán "nevyčerpal celý obsah návrhu", dále uvedl, že podání stěžovatelky bylo správním orgánem posouzeno z části jako podnět k zahájení řízení z moci úřední a zčásti jako žádost o vrácení přeplatku, přičemž v řízení vedeném z moci úřední nebyl správní orgán jejím podnětem nijak vázán. Ohledně naplnění požadavku na vrácení zaplaceného správního poplatku bylo však zapotřebí (též z moci úřední) změnit předchozí rozhodnutí o jeho vyměření, přičemž důvod pro změnu výše úhrady nebyl žalovaným shledán a s "tímto posouzením Nejvyšší správní soud souhlasí".

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil žalovanému, že správní orgán nebyl povinen z moci úřední rozhodnout o změně výše správního poplatku (pozn. správně o změně rozhodnutí o vyměření správního poplatku), neboť výše správního poplatku "za ... žádost podanou dne 6. 12. 2011 byla i po 1. 1. 2012 určena dle předpisů platných do 31. 12. 2011". Připomenul též, že správní orgán "vyčlenil otázku úhrady a případného vrácení správního poplatku do samostatného řízení dle daňového řádu, ve kterém stěžovatelka mohla uplatnit své námitky", a to včetně tvrzení o povinnosti zaplatit správní poplatek dvakrát, přičemž tato námitka by mohla být (v budoucnu) uplatněna v řízení, v němž by jí byla stanovena další (druhá) povinnost zaplatit správní poplatek; že se tomu tak stalo, však stěžovatelka nedoložila. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku diskriminačních důsledků nové právní úpravy, míjela se s předmětem řízení, neboť v rozhodnutí čj. UMOI/1092/2012-OE-Baj správní orgán "o správním poplatku nerozhodl, ani k tomu nebyl povinen".

K námitce "protiústavnosti" zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů (dále jen "zákon č. 458/2011 Sb.), v jeho části týkající se nové úpravy výpočtu správních poplatků za provozování výherních hracích přístrojů soud uvedl, že nemohla být úspěšná, neboť "zpochybněná právní úprava na posuzovanou věc nedopadala"; citovaný zákon byl na věc stěžovatelky použitelný toliko v rozsahu přechodného ustanovení (čl. LXXVII), jehož "protiústavnost stěžovatelka nezpochybnila". Nejvyššímu správnímu soudu ani krajskému soudu proto nevznikla povinnost předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu předmětné právní úpravy a ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2 Ústavy).

Námitkou délky legisvakanční lhůty zákona č. 458/2011 Sb. se Nejvyšší správní soud nezabýval a to pro její nepřípustnost dle § 104 odst. 4 s. ř. s., jestliže byla stěžovatelkou uplatněna poprvé až v kasační stížnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že 1. stát přijetím zákona č. 458/2011 Sb. založil neodůvodněnou nerovnost mezi podnikajícími subjekty, neboť náklady podnikatelů na provozování VHP v roce 2012 jsou odlišné (odvislé) podle toho, kdy podali žádost na její povolení, aniž by existoval důvod pro tuto diferenciaci, 2. soudy, které rozhodovaly o správní žalobě tak i o kasační stížnosti, postupovaly zcela formálně a "nezabývaly se v intencích žaloby a kasační stížnosti samotnou podstatou a otázkou souladu použitých předpisů s Ústavou a Listinou", 3. oba soudy se ex lege nezabývaly vadami správního rozhodnutí, ačkoliv je zjevné, že se správní orgán prvního stupně nedostatečně vypořádal s jejím podnětem, správní orgány nerozhodly o žádosti (o změnu rozhodnutí a vrácení správního poplatku), "případně rozhodly o žádosti formálně správně, avšak správní soudy otázku práva na vrácení zaplaceného poplatku neřešily", 4. Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou znevýhodnění stěžovatelky, resp. námitkou nerovného postavení a nedůvodné diskriminace podnikatelů, jakož i jejím tvrzením, že příslušné právní předpisy, které byly na danou věc aplikovány, jsou ústavně nonkonformní, když se k této námitce zabýval pouze podpůrným argumentem ohledně krátké legisvakanční lhůty, jež byl "zmíněn jenom a pouze jako podpůrný argument". Z důvodu výše uvedených stěžovatelka navrhuje mimo zrušení v záhlaví označených rozhodnutí i "případné zrušení celého daného zákona pro stejné důvody, pro které byla podána ústavní stížnost, když daný zákon, zejména jeho přechodná ustanovení vytvářejí protiústavní stav...".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným ve správním řízení a posléze v soudním řízení správnímu, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení byla vedena v souladu s ústavními principy. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka směřuje svoji kritiku do řízení správního potažmo i řízení soudního správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se tato řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývala v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočila ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu jí byl k dispozici opravný prostředek (odvolání), přičemž stěžovatelka k ochraně svých práv využila i prostředky, jež jí skýtalo soudní řízení správní (žalobu a kasační stížnost), a je zjevné, že se jak odvolací správní orgán, tak i oba správní soudy s jejími námitkami též věcně zabývaly a v úplnosti se s nimi vypořádaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a ve správní a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů ohledně zákonnosti procesního postupu správních orgánů, jakož nedůvodnosti požadavku stěžovatelky na vrácení správního poplatku vyměřeného dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, které byly v dané věci správním orgánem a správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména žalobě a kasační stížnosti).

Ústavní soud tudíž pokládá za přiměřené se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.

Již jen v zájmu úplnosti je namístě poznamenat, že argumentace, kterou stěžovatelka k podpoře své ústavní stížnosti užila, vychází ze zjevného nepochopení procesních správních postupů a následně i závěrů obsažených zejména v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, resp. z jejich dopadů ve vztahu k jejímu právnímu postavení ve správním řízení.

Lze zdůraznit, že to byl zejména Nejvyšší správní soud, který stěžovatelce dostatečně a v rozsahu pro její věc rozhodném objasnil specifika správního řízení, vedeného k jejímu podnětu, resp. i žádosti o vrácení přeplatku, jakož i to, že na základě podaného podnětu k přezkoumání jí nevznikl právní nárok na zahájení přezkumného řízení ve věci vyměřeného správního poplatku, a tím i (v části tohoto podnětu) na výsledné rozhodnutí o podnětu (pozitivní či negativní), jestliže "nejde o skutečný opravný prostředek", nýbrž o mimořádný procesní prostředek dozorčího práva, poskytnutý nikoliv stěžovatelce, ale toliko správnímu orgánu, který pokud shledá, že rozhodnutí či jiný úkon správního orgánu je v rozporu se zákonem, přezkumné řízení zahájí. V této souvislosti se stěžovatelce dostalo i odpovídajícího vysvětlení, z jakých důvodů žalovaný neshledal rozhodnutí o vyměření správním poplatku (ze dne 8. 12. 2011) nezákonným, resp. proč v její věci nebyl seznán důvod pro zahájení přezkoumání řízení i ve vztahu k tomuto rozhodnutí, přičemž toliko jeho změna (případně odstranění) by byla relevantním podkladem pro pozitivní rozhodnutí o vrácení již zaplaceného správního poplatku (resp. přeplatku na něm). Nejvyšší správní soud stěžovatelce též správně připomenul, že ve věci požadovaného přeplatku bylo rozhodováno samostatným rozhodnutím dle § 155 daňového řádu (ze dne 27. 4. 2012 č. j. UMOI/1169/2012-OE-Ba), proti němuž ve správním ani v soudním řízení nikterak procesně nebrojila, ač příslušné prostředky měla k ochraně svých práv k dispozici, a její námitky, nyní vznášené (jak v kasační stížnosti, tak i v ústavní stížnosti), by zde byly na místě.

K uvedenému Ústavní soud proto již jen dodává, že posouzení nedůvodnosti podnětu k přezkoumání (zde v rozsahu rozhodnutí o správním poplatku) nepředstavuje "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech "práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny" a proto stěžovatelce nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který správní orgán k jejímu podnětu z části zvolil, a to včetně kritiky z hledisek nerovnosti subjektů a jejich diskriminace, již dovozuje z čl. 1 Listiny.

Z těchto důvodů nelze proto přisvědčit výtce stěžovatelky, že se správní soudy věcí zabývaly toliko formálně a jejími námitkami, včetně protiústavnosti právní úpravy, se v úplnosti nezabývaly, jestliže rozsah jejich přezkoumání byl založen právě předmětem správního řízení, jakož i námitkami, jež byly toliko ve vztahu k tomuto předmětu v soudním řízení správním relevantními.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost (spolu s akcesorickým návrhem na "na zrušení celého daného zákona č. 458/2011 Sb.") jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 681/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies