III. ÚS 2364/14

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Naděždy Repčíkové, zastoupené Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem AK Dostál & Sorokáč, se sídlem Pařížská 9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 3 Ads 88/2013-73 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2013 č. j.
42 Ad 14/2012-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Předmět řízení

1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2014, kterou se domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví, jež se týkají žádosti stěžovatelky o přiznání invalidního důchodu.

2. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a do jejího práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 Listiny). Namítá též, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).

II.
Skutečnosti vyplývající z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí

3. Stěžovatelce byl přiznán nárok na invalidní důchod ke dni 5. 3. 2008. Žádost o přiznání invalidního důchodu ještě před uvedeným datem, o níž v této věci jde, stěžovatelka podala s odkazem na § 56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že je zdravotně postižená celoživotně, resp. že měla být hodnocena jako částečně invalidní minimálně od roku 1990. Tuto žádost Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 20. 3. 2012 zamítla. Námitky stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 16. 7. 2012.

4. Správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou. Krajský soud se zabýval závěry lékařských posudků, na jejichž základě byla vydána správní rozhodnutí; k nim si vyžádal pro potřeby soudního řízení další posudek (Posudkové komise MPSV), z jehož závěrů vyplynulo, že stěžovatelka byla invalidní až od 22. 2. 2011 (pro invaliditu druhého stupně).

5. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí krajského soudu pak Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl, neboť se ztotožnil s jeho závěry.

III.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve vznáší argumenty, týkající se tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Toto porušení mělo spočívat zejména v tom, že v řízení před krajským soudem byl upřednostněn důkaz (lékařský posudek), který - jak se stěžovatelka domnívá - "není s ohledem na právní vztah k protistraně k výsledku řízení indiferentní". Se závěry tohoto posudku se stěžovatelka neztotožnila, přičemž její návrh na provedení důkazu dalším lékařským posudkem byl zamítnut pro nadbytečnost; v tomto postupu spatřuje, s ohledem na jeho neadekvátní odůvodnění krajským soudem, prvky libovůle. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za "okrajové, obecné a neodpovídající povaze a závažnosti (složitosti) věci", ve výsledku pak hodnotí tato rozhodnutí jako nepřezkoumatelná.

7. Stěžovatelka uvádí, že nebyla v řízení před soudem zastoupena kvalifikovaně advokátem a poukazuje na to, že z protokolu o jednání před krajským soudem nevyplývá, že by byla řádně poučena v souladu s § 118 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; z tohoto důvodu došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Za překvapivý proto považovala postup krajského soudu, který ve věci rozhodl při prvním a zároveň posledním jednání i přesto, že zde stěžovatelka vznesla svůj důkazní návrh.

8. Stěžovatelka se domnívá, že jí bylo odepřeno právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, neboť bylo odhlédnuto od závěrů znalce (MUDr. Milana Richtra, CSc.), který v rámci posudku, zpracovaném na základě žádosti stěžovatelky (po vydání rozsudku krajského soudu), konstatoval, že Posudková komise MPSV dospěla k nesprávným závěrům. Z důvodu přiznání invalidního důchodu pro kratší časové období, než žádala, se stěžovatelka cítí být dotčena rovněž na svém vlastnickém právu.

IV.
Formální náležitosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jako takový je oprávněn zasáhnout teprve tehdy, pokud jsou zasažena základní práva nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. V daném případě Ústavní soud důvod k zásahu neshledal. Neúspěch stěžovatelky v řízení přitom bez dalšího nelze za porušení základních práv považovat.

12. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zakotvených procesních práv, které stěžovatelka spatřuje především v tom, že v řízení před správními soudy nebyl akceptován jí navrhovaný důkaz provedením dalšího znaleckého (lékařského) posudku, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu spadají do pravomoci obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud v zásadě neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (sub 11), neboť to přísluší nezávislým obecným soudům, jak to konkrétně ve vztahu k rozhodnutím orgánů veřejné správy stanoví čl. 36 odst. 2 Listiny.

13. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů (soudní řád správní, občanský soudní řád), Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. S ohledem na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud proto zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda nedošlo k neodůvodněnému a excesivnímu vybočení ze zákonných standardů soudního řízení, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.

14. Napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění, námitky stěžovatelky byly dostatečným způsobem vypořádány. Pokud v průběhu řízení nebyla shledána potřeba dalšího dokazování (dalším lékařským posudkem), nejedná se o postup, který by byl v rozporu s pravidly soudního procesu, ostatně tento postup byl dostatečně zdůvodněn. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval odbornými lékařskými nálezy, přičemž posudek Posudkové komise MPSV byl vypracován v průběhu soudního řízení, neboť se soud s posudky, jež tvořily podklad pro rozhodnutí správních orgánů, nespokojil. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom nezakládají pochybnosti o tom, že by krajský soud rozhodoval na základě neúplně zjištěných skutečností. Ve vztahu k námitce stěžovatelky je nutno konstatovat, že znalecký posudek předložila až v řízení o kasační stížnosti, byť tak mohla učinit již v řízení o správní žalobě, přičemž s ohledem na předmět řízení (zkoumání zdravotního stavu do minulosti) se nově předložený důkaz netýkal skutečností, které by se mohly od vydání napadeného rozsudku krajského soudu do rozhodnutí o kasační stížnosti v čase změnit.

15. Co se týká konstatování stěžovatelky, že v řízení před krajským soudem nebyla zastoupena advokátem, z napadených rozhodnutí je patrno, že zástupce jí nebyl ustanoven z důvodu jejího procesního postupu (na výzvu soudu nezaslala potvrzení o majetkových poměrech, na jejichž základě je o ustanovení zástupce rozhodováno). Ve vztahu k údajné absenci poučovací povinnosti (resp. jejího nezaznamenání v protokolu z jednání před krajským soudem) Ústavní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatelka poprvé zřejmě výslovně namítla až v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že činnost Ústavního soudu je založena na principech subsidiarity a minimalizace zásahu do sféry jiných orgánů veřejné moci, nemůže podrobně přezkoumávat námitky, jež mohly být vzneseny již v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nicméně nevyplývá, že by stěžovatelce bylo upřeno právo vyjádřit se k prováděným důkazům, či důkazy navrhovat.

16. Námitku stěžovatelky, spočívající v odepření jejího základního práva na zabezpečení v případě nezpůsobilosti k práci, shledal Ústavní soud taktéž zjevně neopodstatněnou. Tohoto práva je možné se v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatelky došlo k překročení těchto zákonných mezí, ostatně ústavní stížnost ani neobsahuje argumentaci k tomu, že by obecné soudy vybočily z mezí stanovených zákonem pro poskytování invalidního důchodu. Za daných okolností tak není relevantní ani tvrzení stěžovatelky o porušení práva vlastnit majetek.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2364/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies