IV. ÚS 1335/13

11. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou se sídlem Krajinská 37, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 11/2001-1014 ze dne 15. 6. 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 104/2012-1033 ze dne 14. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením č. j. 16 T 11/2001-1014 ze dne 15. 6. 2012 zamítl dle § 79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o vrácení věci - zrušení zajištění peněžních prostředků uložených na blíže specifikovaných účtech vedených u České spořitelny a současně podle § 80 odst. 1 a § 81a trestního řádu soud rozhodl, že předmětné peněžní prostředky ve výši 16.570,23 Kč a 169.738,86 Kč se vydávají Kooperativa Pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze. Stížnost podanou stěžovatelem pak Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 To 104/2012-1033 ze dne 14. 12. 2012 jako nedůvodnou zamítl.

K zajištění peněžních prostředků došlo dříve usneseními vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování JČK České Budějovice, ze dne 4. 10. 2000 a 9. 10. 2000, vydaných pro důvodné podezření, že prostředky uložené na příslušných účtech u banky pocházejí z trestné činnosti. Stěžovatel byl poté rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 11/2001-754 ze dne 15. 5. 2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 40/2001-809 ze dne 17. 9. 2001, odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona, dále za trestný čin nedovolené ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, který měl vykonat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Citovanými rozhodnutími byla stěžovateli mimo jiné uložena i povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobžalovanými na náhradě škody poškozené pojišťovně Kooperativa Pojišťovna, a. s., částku 557.000,- Kč s příslušenstvím. Pro úplnost je možno dodat, že trestná činnost stěžovatele byla spáchána ozbrojeným přepadením vozidla bezpečnostní agentury při převážení peněz dne 17. 1. 2000, kdy se pachatelé zmocnili finanční částky ve výši 1.318.758,- Kč, přičemž byl dvěma výstřely z pistole těžce zraněn pracovník dané společnosti, jehož léčení a pracovní neschopnost přesáhla jeden rok.

V předložené ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 79a, § 80 a § 81a trestního řadu, jakož i ustanovení § 100 a § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Stěžovatel v prvé řadě obecným soudům vytkl, že byly po dlouhou dobu nečinné, kdy jednak v rozporu s § 79a odst. 3 trestního řádu nerozhodly o zrušení zajištění peněžních prostředků, jež nebylo v pravomocně skončeném řízení již zapotřebí, a jednak jmenovitě soud prvního stupně měl liknavě přistupovat k vyřízení samotné žádosti stěžovatele o zrušení tohoto zajištění. Nesouhlas projevil stěžovatel rovněž s obsahem napadených rozhodnutí, zejména s tvrzením, že všechny zajištěné peněžní prostředky pocházely z jeho trestné činnosti, nikoliv jen část, jak se již dříve doznal sám stěžovatel. Obecné soudy se také údajně nevypořádaly s jím vznesenou námitkou promlčení nároku poškozené pojišťovny na náhradu škody dle § 110 občanského zákoníku, resp. nesprávně konstatovaly, že v trestním řízení se předpisy občanského práva neuplatní. O nároku poškozené pojišťovny přitom soud rozhodl pravomocně již dne 17. 9. 2001, přičemž poškozená byla následně, s výjimkou žádosti o vydání prostředků ze dne 15. 5. 2001, více než jedenáct let zcela pasivní, nepodala ani návrh na výkon rozhodnutí či exekuci, čímž podle stěžovatele nesplňovala podmínky stavení promlčecí doby dle § 112 občanského zákoníku a její nárok se po uplynutí desetileté lhůty promlčel. Stěžovatel konečně nepovažoval za zákonný ani postup obecných soudů dle ustanovení § 81a trestního řádu, tj. analogické posouzení pohledávky u peněžního ústavu jako movité věci, neboť toto ustanovení nabylo účinnosti až 1. 7. 2006, tedy pět let po právní moci odsuzujícího rozsudku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, důvod ke svému zásahu ovšem neshledal.

Byť lze přiznat určitou relevanci stěžovatelově námitce týkající se porušení povinnosti obecných soudů zkoumat důvodnost a potřebnost trvání zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (naplnění podmínek § 79a odst. 1, odst. 3 trestního řádu) ex offo, což vedlo ke vzniku nezanedbatelné prodlevy mezi okamžikem vydání rozhodnutí o zajištění, resp. právní mocí v trestní věci stěžovatele vydaného odsuzujícího rozsudku, a mezi okamžikem, kdy bylo rozhodnuto o vydání peněžních prostředků oprávněné osobě, nicméně tato okolnost nemohla, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, představovat porušení článku 38 odst. 2 Listiny, ani jiných, stěžovatelem namítaných práv.

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i, v tomto případě relevantní, snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/05 ze dne 19. 10. 2005 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Svoji kasační pravomoc ve vztahu k opatřením zajišťovacího charakteru, maje na zřeteli hledisko časové, Ústavní soud v minulosti uplatnil pouze ve věcech, v nichž shledal, že již byla překročena přiměřená délka trvání trestního řízení ve stadiu předsoudním, a zásah do základního práva zúčastněné osoby na majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny tudíž postrádal ústavněprávní opodstatnění [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. O takový případ se v souzené věci zjevně však nejedná, neboť ke zdržení v rozhodování obecných soudů o zajištěných peněžních prostředcích došlo až po pravomocném odsouzení stěžovatele pro jemu vytýkanou trestnou činnost, a to částečně v důsledku tehdy platné právní úpravy, která neumožňovala, aby zajištěné finanční prostředky na účtu bylo možno vrátit postupem podle § 80 trestního řádu, a poškozená, přestože již dne 15. 5. 2001 požádala o toto vydání, musela být soudem v souladu s tehdejší praxí odkázána na podání žaloby u příslušného civilního soudu. Dlužno dodat, že samotná délka trvání zajištění majetkové hodnoty není jediným kritériem posouzení ústavnosti zásahu do práv dotčené osoby v intencích § 79a a násl. trestního řádu, tím je i legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení, kterým je především spravedlivé potrestání pachatelů trestných činů. Ústavní soud tudíž kritérium času v minulosti již relativizoval, kdy neshledal zásah do základních práv ani v situaci, jestliže zajištění peněžních prostředků a cenných papírů trvalo delší dobu, a to přes 10 let v době podání ústavní stížnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2405/07 ze dne 4. 6. 2009).

Ústavní soud, stejně tak obecné soudy, nepřehlédl dále skutečnost, že zajištěné finanční prostředky nebyly majetkem stěžovatele, neboť je získal trestnou činností. Uvedené potvrdil sám stěžovatel v ústavní stížnosti, ale i v průběhu trestního řízení, kdy ze své iniciativy navrhl použití finančních prostředků na náhradu škody. Tvrzení stěžovatele, že pouze část peněžních prostředků na účtech pochází z jeho trestné činnosti, obecné soudy neuvěřily, mimo jiné s odkazem na zprávu České spořitelny, ze které vyplynulo, že peněžní prostředky byly vloženy na příslušné účty u jmenovaného peněžního ústavu stěžovatelem dne 27. 1. 2000 při založení účtů, a v období bezprostředně následujícím. K trestnému činu a zmocnění se těchto prostředků přitom došlo 17. 1. 2000. Jedná se tedy o situaci, kdy si pachatel trestného činu přisvojil cizí věc a ponechal si ji pro svou potřebu. V takovém případě se nestal jejím vlastníkem, neboť jde o jednání příčící se zákonu a dobrým mravům. Zajištění takto získané majetkové hodnoty jako prostředek zabezpečení nároku poškozeného bylo ve výše popsaném kontextu tedy nepochybně legitimní.

Za stojící v rozporu s dobrými mravy je pak nutno označit stěžovatelem vznesenou námitku promlčení nároku poškozené. Ústavní soud na tomto místě připomíná svoji bohatou judikaturu, v níž opakovaně konstatoval, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 2087/08 ze dne 20. 4. 2010 (N 90/57 SbNU 179)]. Již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že "ustanovení § 3 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení", byť se tak může stát v situacích mimořádných (jinak v zásadě námitka promlčení dobrým mravům neodporuje).

Ústavní soud je přesvědčen, že okolnosti nyní projednávaného případu jsou přesně těmi skutečnostmi, které odůvodňovaly přísné individuální posouzení, a je tudíž správné, pokud takto obecné soudy postupovaly. V návaznosti na to Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce o porušení principů spravedlivého procesu, které mělo spočívat v absenci reakce obecných soudů na stěžovatelem předloženou námitku promlčení. Třebaže je argumentace obsažená v napadených rozhodnutích v dané části poněkud zkratkovitá a nepříliš pregnantní, je z ní zcela zřejmý způsob nahlížení obecných soudů na námitku promlčení prizmatem dobrých mravů, o čemž svědčí zejména vyjádření stížnostního soudu, který označil možnost vydání finančních prostředků získaných mimořádně závažným způsobem trestné činnosti stěžovateli za rozporné právě s dobrými mravy.

Neobstojí rovněž námitka, jejímž prostřednictvím stěžovatel popírá oprávnění obecných soudů postupovat v dané věci podle ustanovení § 81a trestního řádu z důvodu, že toto nabylo účinnosti až po právní moci odsuzujícího rozsudku ze dne 15. 5. 2001. Je třeba stěžovatele upozornit na znění ustanovení § 461 trestního řádu, z něhož vyplývá všeobecně platná zásada, podle které se procesní úkon provádí podle procesního práva účinného v době, kdy se koná, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak. Protože tak zákon ve vztahu k úpravě zajišťovacích institutů nečiní, bylo povinností nalézacího soudu aplikovat shora citované ustanovení § 81a trestního řádu.

Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že obecné soudy rozhodly o uvolnění zajištěných peněžních prostředků na účtu u banky za splnění všech zákonných podmínek (§ 79a, § 80 a § 81a trestního řádu), přičemž interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z těchto důvodů proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1335/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies