III. ÚS 1640/14

11. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Šuterové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře VOVSÍK, RÖSCH, KOCINA A SPOL., se sídlem Malá 6, Plzeň, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2014 č. j. 12 Co 589/2013-396, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. 5. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i její ústavně zaručená majetková práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 28. 8. 2013 č. j. 8 C 32/2011-370 bylo vypořádáno společné jmění manželů - stěžovatelky a Jana Šutery jako žalovaného (výrok I až V) a dále jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil stěžovatelce na nákladech řízení 133 567,60 Kč (výrok VI).

K odvolání žalovaného, kterým byl napaden výrok V a VI, Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil, ve výroku V jej zčásti potvrdil a zčásti změnil (výroky I a II) a ve výroku VI o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Plzni, že jeho postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela vybočuje z pravidel upravujících tuto problematiku. V důsledku toho mělo být stěžovatelce odňato právo na náhradu nákladů v celkové výši 133 567,60 Kč.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud obecně zastává stanovisko, že dovolání podle § 236 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno (vždy) vyžadovat (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto důvodu se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovoláním napadnout (samostatně) i rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku, neboť ten je napaden i touto ústavní stížností, přičemž s ohledem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl ke kladnému závěru (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1226/2013, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Dále pak Ústavní soud zkoumal, zda není naplněn některý z důvodů nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 238 o. s. ř., a shledal, že v souzené věci by v úvahu přicházel jen důvod zakotvený v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého není odvolání přípustné, jestliže napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Z judikatury Nejvyššího soudu v tomto ohledu zjistil, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013).

Jak bylo výše uvedeno, soud prvního stupně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 133 567,60 Kč, odvolací soud jí však tuto náhradu odepřel, stejně jako náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že o tuto částku byla zkrácena. Z toho je zřejmé, že sama stěžovatelka není názoru, že by dovolání bylo nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z ústavní stížnosti ovšem neplyne, že by stěžovatelka (ač poučena odvolacím soudem) tento mimořádný opravný prostředek uplatnila. Byť otázku (ne)přípustnost dovolání ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. posuzuje dovolací soud (§ 239 o. s. ř.), a Ústavní soud nemůže jeho rozhodování předjímat, za výše popsané situace nutno po stěžovatelce zcela důvodně požadovat podání daného mimořádného opravného prostředku s tím, že pokud tak neučinila, je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Pokud však stěžovatelka dovolání podala (z veřejné databáze http://infosoud.justice.cz totiž plyne, že v dané věci bylo dovolání podáno dne 13. 5. 2014), Ústavní soud by musel dospět ke stejnému závěru. Přípustnost ústavní stížnosti nezakládá pouhé podání příslušného procesního prostředku ochrany práva, ale jeho "vyčerpání", tj. dosažení rozhodnutí o něm (viz také § 72 odst. 3, 4 a 6 zákona o Ústavním soudu), přičemž z ničeho neplyne, že by se tak v dané věci stalo. Z tohoto důvodu lze vycházet z toho, že soudní řízení nadále probíhá, z čehož plyne, že ústavní stížnost byla podána "předčasně".

Dlužno dodat, že pokud by se (event.) ukázalo, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné [třeba právě s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou"; z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelka by tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.

Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, stanovené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2014


Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1640/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies