I. ÚS 3196/12 - K povinnosti státních orgánů vést efektivní trestní řízení

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.08.2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 ve věci ústavní stížnosti Lukáše Červenky, zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 22, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 12 To 32/2012, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby ze zvlášť závažného zločinu podvodu, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2012 stěžovatel, který v daném trestním řízení vystupoval jako poškozený, napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 12 To 32/2012, kterým byl podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. 49 T 1/2012 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl Radek Červenka, (dále též "obžalovaný") původně uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a bylo nově rozhodnuto tak, že obžalovaný byl obžaloby zproštěn.

2. Trestná činnost, pro kterou byl obžalovaný městským soudem původně odsouzen, měla spočívat, stručněji řečeno, v následujícím: Obžalovaný se narodil v roce XXXX z prvního manželství Stanislavy Červenkové (tehdy Dimitrovové) a Čavdara Dimitrova staršího a to pod jménem Čavdar Dimitrov. Následně došlo k rozvodu manželství a Stanislava Dimitrovová se seznámila s Jiřím Červenkou, kterého si posléze vzala (šlo tedy o její druhé manželství). S ohledem na komplikace, jaké, zejména v kolektivu, vznikaly s u nás nezvyklým jménem Čavdar Dimitrov, požádala matka pro svého syna o změnu jeho jména a příjmení na Radek Červenka, čemuž bylo vyhověno koncem roku 1976, tedy až po nástupu obžalovaného do první třídy základní školy. Následně se z druhého manželství matky obžalovaného narodil v roce XXXX poškozený Lukáš Červenka (stěžovatel). Manželé Červenkovi se tehdy dohodli spolu a i s příbuznými, že Lukášovi Červenkovi neřeknou, že Radek Červenka není jeho plnorodým sourozencem, tedy že jeho otcem je ve skutečnosti Čavdar Dimitrov, a nikoliv Jiří Červenka, aby se Radek necítil v rodině méněcenný. Manželé se dále rozhodli, že Jiří Červenka Radka jako svého syna neosvojí, návrh na řízení o osvojení ani nikdy nepodali. O všech těchto skutečnostech Radek Červenka věděl přinejmenším již v okamžiku, kdy mu byl vydán první občanský průkaz v patnácti letech (rok XXXX). V roce 1987 se manželé Červenkovi rozvedli, přičemž v té době již bydlel Radek Červenka nikoliv v domácnosti manželů Červenkových, ale u babičky z matčiny strany. V dospělosti začal Radek Červenka v roce 1993 podnikat - založil Arsenal, s. r. o., kam přibral jako společníka a jednatele v roce 1997 bývalého druhého manžela své matky (otčíma) Jiřího Červenku, tedy spolu byli v poměrně úzkém kontaktu. Když v roce 2000 Jiří Červenka zemřel, byl Radek Červenka vypravitelem pohřbu a jako takový předvolán k notářce na předběžné šetření v rámci dědického řízení. K tomu se dostavil společně s polorodým bratrem, to jest poškozeným Lukášem Červenkou, který stále neměl tušení, že obžalovaný není synem Jiřího Červenky. V rámci dědického řízení obžalovaný předložil občanský průkaz zesnulého (starý typ - knížečka), kde byl v rozporu se skutečností dopsán záznam (neznámo kým a na základě jakých podkladů), že Lukáš a Radek jsou oba synové zůstavitele. V ten okamžik nicméně obžalovaný musel vědět, že záznam je nepravdivý a ve skutečnosti měl zesnulý Jiří Červenka syna (a tedy i oprávněného dědice) toliko jednoho, a to Lukáše Červenku. Během dědického řízení se obžalovaný vědomě vydával za syna zůstavitele, a to opakovaně při všech souvisejících jednáních, a to dokonce přesto, že byl notářskou koncipientkou Mgr. Musilovou poučen, že oprávněni dědit, a tedy i uzavírat dohodu dědiců jsou toliko děti (to jest dcery či synové) zůstavitele. Výstupem dědického řízení pak byla dohoda, kterou uzavřel obžalovaný vydávající se za syna zůstavitele s polorodým bratrem Lukášem, jenž nevěděl, že Radek není synem zůstavitele, a jen díky tomuto omylu s uzavřením dohody souhlasil. Na základě předmětné soudně schválené dohody o vypořádání dědictví (a jejích dodatků) obžalovaný získal věci a hodnoty specifikované ve výroku rozsudku městského soudu na úkor jediného oprávněného dědice (poškozeného).

3. Vrchní soud však takovýto závěr o vině obžalovaného odmítl s tím, že obžalovaný sice musel vědět, že není vlastním synem zůstavitele, avšak nepodařilo se vyvrátit jeho obhajobu, že si o sobě myslel, že je osvojený, a že tedy nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu.

4. Stěžovatel s takovýmto závěrem vrchního soudu nesouhlasí a má za to, že vrchní soud dostatečně pečlivě nezvážil všechny skutečnosti a důkazy.

5. Stěžovatel též poznamenává, že obžalovaný Radek Červenka neprojevuje jakoukoliv lítost nad svým jednáním a jeho důsledky, byť ve své obhajobě hovoří o "omylu", a tím nepřímo potvrzuje, že si je vědom neoprávněného nabytí dědictví.

6. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

8. Vrchní soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

10. Radek Červenka v prvé řadě zopakoval svoji obhajobu uplatňovanou v trestním řízení, pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, a odkázal na zásadu in dubio pro reo. Dále poukázal i na zásadu trestního práva ultima ratio, kdy je otázkou, zda v úvahu nepřipadá žaloba na obnovu dědictví nebo na náhradu škody od státu. Dle Radka Červenky jde v dané věci především o majetkoprávní spor, ve kterém stěžovatel, bez ohledu na ostatní členy rodiny, neváhal zneužít orgány činné v trestní řízení k plánované kriminalizaci svého bratra, a zcela tak zničil rodinné vztahy.

11. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž připomněl, že Radek Červenka byl soudní komisařkou poučen, kdo je oprávněn ze zákona po zůstaviteli dědit, a že dědí děti zůstavitele, a přesto se nezmínil o tak pro dědické řízení podstatné skutečnosti, že synem není. Někdo, kdo je vysokoškolsky vzdělaný a dospělý, se nemůže zbavit své odpovědnosti za své protiprávní jednání poukazováním na to, že "s ním jako se synem zůstavitele jednali". Byl to Radek Červenka, kdo před státními orgány jako syn neoprávněně vystupoval. Stěžovatel nemá za podložený ani závěr vrchního soudu, že s obžalovaným bylo celý život v rámci rodiny jednáno jako se synem zůstavitele, kdy z rozvodového spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 10 C 302/86 vyplývá opak. Neshody Radka Červenky a zůstavitele byly dokonce jednou ze zásadních příčin rozvratu manželů Červenkových a jejich následného rozvodu. Stěžovatel proto trvá na své ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi Radku Červenkovi k případné duplice, ti však této možnosti nevyužili.

III.

13. Ústavní soud považuje za nutné se nejprve obecněji pozastavit nad problematikou ústavních stížností, kterými se stěžovatelé snaží domoci nasazení institutů trestního práva na ochranu svých práv.

14. Ve své dřívější rozhodovací praxi Ústavní soud ustáleně judikoval, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, neexistuje. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto Ústavní soud ústavní stížnosti osob, které se takovéhoto stíhání, popřípadě i vyslovení viny a trestu, vůči jiné fyzické či právnické osobě domáhaly, v minulosti odmítal pro neexistenci možnosti porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele [takto například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/07 ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 217/08 ze dne 27. 3. 2008 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

15. Takovouto starší judikaturu je však již nutno považovat za překonanou s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Ten totiž vydal již řadu rozhodnutí, dle kterých mají státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") povinnost v této Úmluvě či v jejích protokolech zakotvená základní lidská práva a svobody osob ve své jurisdikci chránit, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva.

16. V rozhodnutí M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003 č. 39272/98 Evropský soud pro lidská práva vyslovil takovou nezbytnost v případu porušení práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, kdy ozřejmil, že i když je obecně na uvážení států, jakým způsobem ochranu jednotlivců před zásahy jiných jednotlivců do práva dle uvedeného článku Úmluvy zajistí, pokud jsou v sázce základní hodnoty a aspekty soukromého života, musí tak učinit i účinnými nástroji trestněprávními. Tím se přitom rozumí jak zakotvení příslušných institutů a skutkových podstat v pozitivním právu, tak efektivní trestní vyšetřování a stíhání v konkrétní věci. V případě Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012 č. 37679/08 Evropský soud pro lidská práva vyslovil požadavek na vedení trestního řízení v případě porušení zákazu mučení dle čl. 3 Úmluvy. Obdobně se Evropský soud pro lidská práva vyslovil i v případech majetkových práv, kdy je třeba odkázat zejména na rozhodnutí Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008 č. 70930/01, dle kterého tam, kde má zásah do majetkových práv kriminální povahu, má stát povinnost, aby státní orgány vedly účinné trestní šetření, a pokud je to namístě, trestní stíhání ("... when an interference with the right to peaceful enjoyment of possessions is perpetrated by a private individual, a positive obligation arises for the State to ensure in its domestic legal system that property rights are sufficiently protected by law and that adequate remedies are provided whereby the victim of an interference can seek to vindicate his rights, including, where appropriate, by claiming damages in respect of any loss sustained. Furthermore, where the interference is of a criminal nature, this obligation will in addition require that the authorities conduct an effective criminal investigation and, if appropriate, prosecution.").

17. Ústavní soud proto konstatuje, že ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený) má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména § 159a odst. 7, § 171 odst. 2, § 172 odst. 3, § 307 odst. 7, § 309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby.

18. Na druhou stranu, jak též vyplývá z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Navíc je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů.

19. Na postup orgánů činných v trestním řízení je tak třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň namístě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť je zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné.

20. Konečně je třeba dodat, že i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti.

IV.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl proto, že by jí napadeným rozhodnutím snad již a priori nemohla být dotčena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody a výrok v něm obsažený že by nemohl být v řízení o ní zvrácen. Naopak, s přihlédnutím k tomu, že dle stěžovatelova tvrzení i podané obžaloby vůči němu měl být spáchán zvlášť závažný zločin, a k tomu, že možnosti domáhat se řešení situace občanskoprávní cestou jsou pro něj vzhledem k běhu příslušné promlčecí doby zřejmě značně ztíženy, Ústavní soud považoval za nutné se s věcí blíže seznámit. Proto si vyžádal i příslušný spis městského soudu sp. zn. 49 T 1/2012.

22. Nicméně po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí není namístě. I když bylo ve věci dáno závažné podezření, že obžalovaný si neoprávněně přisvojil v obžalobě popsaným podvodným způsobem na úkor stěžovatele majetek velkého rozsahu, pokud vrchní soud přesto rozhodl o zproštění obžaloby, nelze v jeho postupu spatřoval pochybení, které by mohlo mít ústavněprávní relevanci.

23. Rozdíl mezi závěrem soudu prvního stupně (který obžalovaného shledal vinným) a soudu druhého stupně (který jej zprostil obžaloby) je dán rozdílným hodnocením provedených důkazů, kdy dle vrchního soudu se nepodařilo vyvrátit obhajobu obžalovaného, že sice věděl, že není vlastním synem zůstavitele, ale že se domníval, že byl adoptován. Za situace, kdy soud druhého stupně své hodnocení řádně odůvodnil, není na Ústavním soudu, aby do jeho úvah jakkoliv zasahoval, či dokonce prováděl hodnocení důkazů nové. V případě skutkových námitek platí, že pouze situace, kdy by bylo možno uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

24. Závěrem považuje Ústavní soud za potřebné stěžovatele a Radka Červenku vybídnout k pokusu o smírné řešení jejich sporu, které by bylo jistě efektivnější a pro urovnání vztahů v rodině prospěšnější než užívání nástrojů právních. Radek Červenka by se přitom měl zamyslet nad tím, zda i v případě, že se během svého jednání domníval, že je osvojený, a tedy úmyslně protiprávně nejednal, by nebylo namístě nyní, když ví, že osvojen nebyl, tento stav uvážit, zda to není on, kdo by měl vyvinout výraznější úsilí k obnovení dobrých vztahů v rodině, má-li jejich narušení v jeho postupu v dědickém řízení svoji, patrně nevědomou, prvotní příčinu.

25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.), zamítl.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies