II. ÚS 1299/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1392/2013-32 ze dne 20. 12. 2013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 25/2013-423 ze dne 5. 6. 2013, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 50 T 5/2012-332 ze dne 23. 11. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2014 a doplněnou dne 20. 6. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva zaručená zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Ústavy České republiky. S ohledem na naléhavost věci (trest je již vykonáván) žádá o její přednostní projednání.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel společně s dalším obviněným M. Ž. uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za to podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl s tím, že nebylo podáno z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu.

Podstatu ústavní stížnosti stěžovatel shledává v tom, že soudy obou stupňů nepřipustily přes opakované žádosti obhajoby opětovné výslechy svědků Ž. a. Gažiho, které byly vzhledem k rozporům ve výpovědi svědkyně Hany C. (jedná se o pseudonym) na místě, a rezignovaly na kontrolu kamerových záznamů na benzínové pumpě, kde dle stěžovatelem zpochybňované výpovědi svědkyně mělo dojít k pohlavnímu styku. K zásadnímu pochybení dle stěžovatele došlo také svévolným upřednostněním výpovědi svědkyně Šandorové, která byla částečně vyhodnocena jako nevěrohodná. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, v níž je zdůrazněna povinnost obecných soudů detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit důkazní postup, včetně spolehlivosti použitého pramene, a namítá, že v projednávané věci soudy postupovaly v příkrém rozporu s uvedenými judikáty, neboť jinak by musely závěry o jeho vině za užití zásady in dubio pro reo přehodnotit. Vyslovuje tak přesvědčení, že v napadeném řízení byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť pokud byl učiněn závěr o jeho vině na základě výpovědí svědkyní Hany C. a Šandorové, které trpí logickými rozpory, další důkazy byly vyhodnoceny tendenčně a byly odmítnuty navrhované důkazy, závěr o vině je nesprávný a přinejmenším předčasný.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení § 43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatele směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, vedoucímu k nesprávnému hodnocení důkazů a z něho vyvozených skutkových závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soud učinil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).

Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal především výpověď poškozené Hany C., kterou stěžovatel označuje za nevěrohodnou, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které ji podporují, zejména s prvotní výpovědí spoluobviněného M. Ž., z níž je zřejmá míra účasti stěžovatele na páchané trestné činnosti. Soud prvního stupně rovněž dostatečně přesvědčivě vyložil, proč nepřihlédl k jeho následné výpovědi vedené snahou zmírnit míru odpovědnosti stěžovatele. V těchto souvislostech se ani výpovědi svědků Milana Pešty a Pavlíny Šandorové v částech, v nichž se vyjadřují k tomu, že stěžovatel dělal pouze taxikáře, aniž by se přímo angažoval v nabízení poškozené k sexu za úplatu, nejeví jako věrohodné, a jsou v rozporu i s dalšími provedenými důkazy. Soud prvního stupně ostatně výstižně poukázal na okolnosti a důkazy, z nichž je zřejmá snaha stěžovatele ovlivnit svědky ve svůj prospěch. Pokud tedy po řádném vyhodnocení provedených důkazů na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o pravdivosti výpovědi poškozené, když přihlédl i k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie dětí a dospělých, vyjadřujícím se k charakteristice osobnosti poškozené a její hodnověrnosti, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout.

Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací, který nezjistil, že by přijaté závěry byly v rozporu s obsahem prováděných důkazů. Důvodnými neshledal ani návrhy stěžovatele na opětovné výslechy svědků a spoluobviněného.

Právě námitka o neprovedení obhajobou navržených důkazů tvoří podstatu ústavní stížnosti. S uvedenou námitkou se však velmi podrobně vypořádal nejen odvolací soud, ale i soud dovolací. Oba soudy podrobně rozebraly jednotlivé navrhované důkazy, které již soud prvního stupně provedl, a vysvětlily, proč jejich opětovné provádění považují za nadbytečné.

Pokud stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že neprovedením navrhovaných důkazů byla porušena jeho ústavní práva, Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měly soudy k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkových podstat posuzovaných trestných činů spáchaných stěžovatelem. Nelze jim proto důvodně vytýkat, že navržené důkazy považovaly za nadbytečné. Rozhodující je, že se s důkazními návrhy vypořádaly. V tomto směru lze odkázat i na podrobné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který se neopomněl vyjádřit ani k návrhu na opatření záznamů kamerového systému z benzínové pumpy, vzneseného v rámci závěrečného návrhu před odvolacím soudem, a k navrhované aplikaci principu in dubio pro reo. I dle názoru Ústavního soudu učiněná skutková zjištění nevzbuzují žádné pochybnosti o žalovaném skutku a o jeho pachatelích.

Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním vybočení obecných soudů ze standardů, které pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces a další tvrzená ústavní práva.

Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 1299/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies