I. ÚS 1292/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, se sídlem Pod Hřištěm 149, 251 65 Ondřejov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 15 T 78/2005, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 9 To 72/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2014, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 15 T 78/2005 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým byl podle § 286 odst. 1 za použití § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut jeho návrh aby byla v jeho prospěch povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 15 T 78/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009. Rovněž napadl usnesení městského soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 9 To 72/2013 (dále jen "usnesení Městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu.

Jak stěžovatel uvádí, ve věci podával již počtvrté neúspěšně návrh na povolení obnovy řízení. Namítal přitom opět nezákonnost v řízení použitých důkazů, zejména pokud jde o provedenou rekognici, kdy svědkové při ní byli dle stěžovatelova tvrzení ovlivňováni vyšetřovatelem. Konkrétně v nynějším návrhu na obnovu řízení k tomu navrhoval provést opětovný výslech svědka Martina Pěknice. Již v původním řízení pak byl vadně, totiž v rozporu s principy vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 10/02, hodnocen důkaz pachovou stopou. Obecné soudy se však s těmito jeho argumenty v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně nevypořádaly, když převážně toliko odkazují na dřívější rozhodnutí ve věci.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody.

Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).

Pokud obecné soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nemají charakter nových skutečností a důkazů ve výše popsaném smyslu, Ústavní sodu nemá jejich závěry za jakkoliv nepřiléhavé. Lze přitom zdůraznit, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnily, a není pravdou, že by toliko odkázaly na dřívější rozhodnutí ve věci. Ostatně i kdyby nějaký takový odkaz pro stručnost učinily, za situace, kdy stěžovatel podává návrh na obnovu řízení ve věci počtvrté, a to z obdobných důvodů, kdy vznášené námitky již byly posuzovány i v původním řízení ve věci, ba i v řízeních o předchozích ústavních stížnostech před Ústavním soudem, by i lakoničtější odůvodnění stěží mohlo být považováno za protiústavní libovůli.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1292/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies