II. ÚS 2106/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatele ing. Lubomíra Takáče, označeném jako „stížnost na postup ve věci dědické“, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 19. 6. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž si ing. Lubomír Takáč stěžuje na postup ve věci dědické, vedené pod sp. zn. 20 D 412/2009 Okresním soudem v Ústí nad Orlicí.

Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).

K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byl navrhovatel vyzván přípisem, jemu doručeným dne 16. 7. 2014, v němž byl též upozorněn, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě 20 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.

Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranil, přičemž lhůta k odstranění vytknutých vad marně uplynula již dne 5. 8. 2014. Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz), smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatele, který se „domáhá spravedlnosti, neboť se cítí být podvedený, a žádá náhradu ušlého podílu.“ Přitom však nikterak nespecifikuje, v jakých ohledech měla být porušena jeho základní lidská práva a svobody, a zejména z takto formulovaného obsahu podání není zřejmé, zda rozhodování o něm Ústavnímu soudu, s ohledem na jeho Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vymezené kompetence, vůbec přísluší. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatele předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na něm, aby vyslyšel výzvu Ústavního soudu a zvolil si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo jeho omezení základních lidských práv a svobod. Pokud tak neučinil, nemůže tuto jeho nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a návrh stěžovatele tak ani nemůže posoudit ve věci samé.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Vojtěch Šimíček, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2106/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies