I. ÚS 1875/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Horké, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 360/2014-109, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 15 Co 311/2013-74, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2013, č. j. 22 C 51/2012-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako žalobkyně.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 3. 2013, č. j. 22 C 51/2012-47, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 468 327,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 24. 9. 2013, č. j. 15 Co 311/2013-74, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka následně napadla dovoláním, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 360/2014-109, odmítnuto pro nepřípustnost.

Žalobou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 468 327,- Kč, představující náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Předmětná škoda měla stěžovatelce vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Bohumíra Krestýna, kdy v průběhu exekuce vedené v letech 2003 až 2008 proti jejímu manželovi jí byla srážena část mzdy, a to až do výše žalované částky. Napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby mimo jiné s odkazem na konstantní judikaturu obecných soudů, v jejímž smyslu vzniklo stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se měla primárně domáhat po oprávněném. Soudem prvního stupně bylo současně zjištěno, že s tímto právním názorem se stěžovatelka zcela neztotožnila, k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení tedy evidentně nedošlo, a proto byl její požadavek na odškodnění předčasný. V tomto směru soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil a nepochybil ani při právním posouzení věci. Shodně s obvodním soudem uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li stěžovatelka úspěšně dosáhnout uspokojení vůči svému dlužníkovi. Stejné závěry jsou zřejmé i z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.

II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

Napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká zejména to, že je příliš kusé, a to až do hranice nepřezkoumatelnosti. Uvedený odkaz na rozsudek soudu Nejvyššího považuje stěžovatelka za účelový, když se dle jejího mínění jedná o jedno z mála (ne-li jediné) rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud potvrdil myšlenku, na níž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelce též není zřejmé, o kterou konkrétní pasáž odkazovaného rozsudku mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně opřeno, kdy samotnou citaci předmětného rozsudku považuje stěžovatelka za nedostatečnou. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s tvrzením neproveditelnosti jejího uspokojení na oprávněné (z bezdůvodného obohacení), a to právě s ohledem na promlčení celého nároku.

Co se týče napadeného rozhodnutí soudu odvolacího, spatřuje stěžovatelka vady rozhodnutí zejména v tom, že nijak neodstranil pochybení soudu prvního stupně a nevypořádal se ani s argumentací odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/2010. Z odkazovaného nálezu stěžovatelka zejména dovozuje, že bez mocenského zásahu státu (soudního exekutora) by nemohl oprávněný v exekučním řízení svého cíle dosáhnout, čili úloha státu je v tomto směru nezastupitelná a nelze na ní pohlížet jako na něco bezvýznamného. Odvolacímu soudu dále vytýká, že z odůvodnění není vůbec zřejmé, že by se její konkrétní věcí více individuálně zabýval. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud toliko přepsal příslušné pasáže z žaloby, odvolání a rozsudku soudu prvního stupně, jež hned vzápětí potvrdil. Tím měl do řízení vnést prvek absolutní nejistoty v existenci a vymahatelnosti jejího práva.

Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká zejména mimořádně stručné odůvodnění, v jehož rámci je uvedeno pouze to, že odvolací soud v rámci svého rozhodování nikterak nepochybil.

S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly jednoznačné hodnocení souzené věci a aplikovaly na ni relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která je v případě náhrady škody způsobené srážkami ze mzdy manželky povinného ustálená, konstantní a byla v době rozhodování souzené věci v podobě právního názoru dovolacího soudu pro odvolací soud i soud prvního stupně závazná. Nejvyšší soud ostatně na ustálenost judikatury v tomto směru poukázal odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na rozsudek ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, nebo dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004; tato uvedená rozhodnutí jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.

Co se týče námitky stěžovatelky na faktickou nevymahatelnost bezdůvodného obohacení po oprávněném s odkazem na již uplynulou promlčecí lhůtu, dovoluje si Ústavní soud na tomto místě uvést, že cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je právě pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu a tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (dlužníka). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení práva plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006).

V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu stát za škodu vzniklou stěžovatelce neodpovídá, neboť odpovědnost státu nastupuje subsidiárně až v případě, nebyla-li by stěžovatelka se svým nárokem úspěšná proti osobě, která se na její úkor přímo obohatila.

K této otázce se již vyjádřil i Ústavní soud, když ve svém usnesení ze dne ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08, uvedl následující: "V českém právním pořádku zajišťuje na ústavní úrovni právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem čl. 36 odst. 3 Listiny; podmínky a podrobnosti jsou svěřeny zákonu (čl. 36 odst. 4 Listiny). Z této konstrukce je zřejmé, že pokud takový zákon byl vydán a je in concreto aplikovatelný, musí obecné soudy zkoumat naplnění podmínek pro přiznání nároku na odškodnění. Pro zákonodárce z této konstrukce plyne postulát, aby zákonná úprava respektovala ústavně zakotvené právo poškozeného činností veřejné moci na odškodnění, které nemůže být zákonem omezeno. Jinými slovy, podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody musí být v souladu s ústavními předpisy, musí být "rozumné". Za takové podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody lze považovat i požadavek, aby poškozený využil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz též § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.)."

Jinými slovy, skutečnost, že se sama stěžovatelka svého práva na vydání bezdůvodného obohacení po oprávněném dobrovolně nedomáhala, a to se v důsledku běhu času promlčelo, nezakládá automaticky právo stěžovatelky požadovat náhradu škody po České republice dle zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud taktéž považuje za podstatné vyjádřit se ke stěžovatelkou provedenému odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/2010. Tento nález se zabývá obecnou koncepcí odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup, jež poskytuje v tomto směru jistě nezanedbatelný výchozí teoretický rámec, nicméně ve světle této konkrétní věci není způsobilý podpořit její argumentaci.

Stěžovatelce tedy nelze dát za pravdu v tom, že by postupem obecných soudů došlo k nedovolenému zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1875/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies