I. ÚS 1688/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaculy, zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem Přerov, Pivovarská 89/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014, č. j. 1 Afs 3/2012-87, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do článku 4 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je pro něj překvapivé a účelové, neboť závěry z tohoto rozsudku vyplývající jsou v příkrém rozporu se závěry zaujatými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2010, č. j. 5 Afs 82/2009-63, ve kterém se konstatuje, že správce podniku nelze z procesu doručování vyloučit, přičemž o cíli plné moci a důvodech jejího udělení, jakož o i tom, kdo měl být zastoupen, Nejvyšší správní soud nepochyboval. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí taktéž dovodil, že i generální plná moc je důvodem, aby zmocněnci byly doručovány veškeré listiny a veškeré rozhodnutí finančního úřadu, jak je ostatně zcela obvyklé. Stěžovatel tvrdí, že udělení generální plné moci správcem podniku daňovému poradci bylo zcela v souladu s §10 odst. 3 tehdy platného zákona o správě daní a poplatků a rovněž také v souladu běžným postupem daňových subjektů. Stěžovatel poukazuje na znění § 338k odst. 6 o. s. ř, podle kterého není pro úkon komunikování vůle správce podniku zastupovat povinného předepsána žádná forma. Stěžovatel má proto za to, že pakliže správce neformálně dá najevo, že hodlá zastupovat povinného, jedná se o úkon bezvadný a účinný, jak tomu bylo v jeho věci, kdy správce podniku komunikoval svoji vůli zastupovat stěžovatele v daňovém řízení předložením plné moci. Jakékoli další soudem vyžadované požadavky na tento jeho úkon nejsou v souladu se zákonem. Ostatně ani rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 30. 10. 2013, č. j. 1 Afs 2/2012-93 nedospívá k závěru o nutnosti výslovného projevení vůle, vyžaduje pouze, aby správce svoji vůli zastupovat povinného vůči správci daně projevil, aniž by však výslovně vyloučil, že se tak může stát i neformálně resp. jednáním. Stěžovatel zdůrazňuje, že přípisem ze dne 21. 6. 2006 sdělil správce podniku pouze to, že je vyloučeno, aby za daňový subjekt jednal, neboť pro komunikaci s finančním úřadem udělil plnou moc daňovému poradci Ing. Šellemu. Stěžovatel dále poukazuje na listiny, z nichž je vůle Ing. Dömische naprosto zřejmá, a které dokazují, že finanční úřad s Ing. Šellem jednal. Stěžovatel upozorňuje, že nedostatečnost textu plné moci byla poprvé vyslovena až v nyní napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stěžovatel tedy neměl možnost se k tomuto nepředvídatelnému právnímu názoru vyjádřit či předložit důkazy. Závěrem stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně zhodnotily jeho námitku týkající se prekluze práva Finančního úřadu v Přerově vyměřit daň z příjmu fyzických osob za rok 2002.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 12/2011, a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 3/2012, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Platebními výměry Finančního úřadu v Přerově ze dne 28. 5. 2010, č. j. 71661/10/393912805208 a č. j. 71665/10/393912805208, bylo stěžovateli předepsáno penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2002 ve výši 1 116 413 Kč a 2005 ve výši 2 035 083 Kč. Proti oběma platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 1. 12. 2010, č. j. 5849/10-1500-807169, zamítlo. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 22 Af 12/2011 - 22, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaných soudních spisů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

V dané věci je rozhodné, zda shora citované dodatečné platební výměry byly řádně doručeny a nabyly tedy právní moci. Stěžovatel tvrdí, že platební výměry právní moci nenabyly, neboť byly doručeny pouze stěžovateli, nikoliv zástupci správce podniku Ing. Šellemu.

Podle § 338k odst. 6 o. s. ř. platí, že ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají závodu, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom obdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci (§ 28a odst. 1). Po dobu, po kterou správce závodu zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat.

V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud přerušil řízení až do rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který usnesením ze dne 30. 10. 2013, č. j. 1 Afs 2/2012-93, citované ustanovení vyložil tak, že vytváří možnost pro správce podniku zastupovat povinného, nikoli automatický a povinný přechod oprávnění jednat z povinného na správce podniku. Jak dále rozšířený senát vysvětlil, je "tedy na správci podniku, aby podle okolností uvážil, zda ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, může v konkrétním případě nechat i nadále jednat povinného samotného a pouze s ním koordinovat postup, anebo zda musí - například kvůli obstrukcím či jednání povinného poškozujícímu podnik - oprávnění jednat převzít sám na sebe. Je rovněž na správci podniku, aby, využije-li svého zástupčího oprávnění, informaci o tom patřičným způsobem sdělil správci daně. Zástupčí oprávnění je vůči správci daně účinné teprve od okamžiku jeho uplatnění vůči tomuto správci daně" (bod 47 usnesení č. j. 1 Afs 2/2012-93). Podstatné tedy je, aby správce podniku to, že využívá svého zástupčího oprávnění, správci daně komunikoval (viz bod 50 tamtéž). Pouze tehdy, je-li o vstupu správce podniku do konkrétního daňového řízení správce daně uvědomen, musí správce daně doručovat písemnosti též správci podniku, případně jím zmocněné osobě (viz body 58 a násl. tamtéž).

Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené závěry rozšířeného senátu měl za nepochybné, že správce stěžovatelova podniku svého práva podle § 338k odst. 6 o. s. ř. v případě řízení o daňové povinnosti stěžovatele za roky 2002 a 2005 využít mohl, avšak tento svůj zájem na zastupování stěžovatele v daňovém řízení správci daně řádně nekomunikoval. Stěžovatel argumentuje plnou mocí ze dne 6. 11. 2006, kterou Ing. Vladimír Dömisch jako správce podniku stěžovatele zmocnil daňového poradce Ing. Milana Šelleho "k provádění veškerých úkonů a zastupování [...] ve vztahu k povinnostem správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově." Podle Nejvyššího správního soudu se jedná o generální plnou moc, z níž není nijak patrné, že by správce podniku hodlal vstoupit jako zástupce právě do konkrétního daňového řízení o stěžovatelově dani z příjmů fyzických osob za roky 2002 a 2005. Nejvyšší správní soud naopak souhlasí s krajským soudem v tom, že správce podniku odmítal za stěžovatele v daňovém řízení jednat, pravděpodobně pro svůj nesprávný právní názor, že k účasti ve stěžovatelově daňovém řízení jej § 338k odst. 6 o. s. ř. neopravňuje (viz sdělení Ing. Vladimíra Dömische č. j. 70327/06/393900/7032, kterým sdělil Finančnímu úřadu v Přerově, že je v současné době "absolutně vyloučeno, aby v rámci daňového řízení za [daňový subjekt] jednal a je zcela nerelevantní se vyjadřovat k věci - kdo bude za DS jednat a už vůbec někoho zplnomocňovat."). Správce podniku tedy dle Nejvyššího správního soudu řádně nesdělil správci daně, že ve vztahu k daňové povinnosti stěžovatele za roky 2002 a 2005 využívá svého zástupčího oprávnění.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 338k odst. 6 o. s. ř. byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Pokud stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2010, č. j. 5 Afs 82/2009-63, který o dané právní otázce rozhodl odlišně, je třeba poukázat na skutečnost, že citované rozhodnutí bylo vydáno tři roky před vydáním usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 1 Afs 2/2012-93, z jehož závěrů bylo vycházeno v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že správce podniku udělil posléze dne 6. 11. 2006 další plnou moc Ing. Šellemu. Nejvyšší správní soud stěžovateli vyložil, že doložení zcela obecně formulované plné moci ze dne 6. 11. 2006 pro daňového poradce k "zastupování Ing. Dömische jako správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově" nelze bez dalšího chápat jako vyjádření vůle využít zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. ve vztahu ke konkrétním řízením vedeným proti stěžovateli, neboť se vztahuje na daňová řízení týkající se povinností správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově, a nikoli na řízení, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, jak zní dikce interpretovaného zákona (§ 338k odst. 6 o. s. ř.). To platí i pro plnou moc ze dne 25. 1. 2006, která taktéž obsahovala pouze obecné zmocnění pro Ing. Šelleho k zastupování správce podniku Ing. Dömische, nadto byla správci daně zaslána ještě před tím, než správce podniku finančnímu úřadu výslovně sdělil, že nemá zájem v daňovém řízení za stěžovatele jednat. Také v tomto závěru Nejvyššího správního soudu nespatřuje Ústavní soud vybočení z mezí ústavnosti, stejně tak jako v posouzení námitky prekluze práva Finančního úřadu v Přerově vyměřit daň z příjmu fyzických osob za rok 2002, ke které Nejvyšší správní soud uvedl, že nyní posuzována věc se netýká vyměření samotné daňové povinnosti, nýbrž vyměření daňového penále. Stěžovateli nelze taktéž přisvědčit v tom, že by nyní řešená otázka řádného zplnomocnění daňového poradce správcem podniku byla poprvé řešena napadeným rozhodnutím. Již ve své replice ze dne 15. 1. 2014 stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že nesouhlasí se závěrem Finančního ředitelství v Ostravě, podle něhož by správce podniku mohl zastupovat povinného v daňovém řízení pouze tehdy, pokud by se výslovně vyjádřil a správci daně sdělil, že tohoto svého práva využívá. Bylo přitom na stěžovateli, aby v této souvislosti případně poukázal na listiny (jak činí v ústavní stížnosti), z nichž je dle jeho názoru vůle Ing. Dömische zřejmá, a které dokazují, že finanční úřad s Ing. Šellem jednal. Ústavní soud v souvislosti s těmito stěžovatelem předloženými listinami konstatuje, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1688/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies