I. ÚS 1490/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jána Chalányho, zast Mgr. Helenou Hose, advokátkou, sídlem Českobrodská 1174, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.3.2014, č.j. KSBR 3 INS 5185/2010-B-41, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností (původně podanou bez předepsaných náležitostí, její vady byly posléze na základě výzvy Ústavního soudu odstraněny) v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vydané v insolvenčním řízení na jeho majetek. Stěžovatel se domnívá, že tímto usnesením, jímž byla vyňata id. 1/2 specifikovaných nemovitostí v kat. úz. Dobřínsko z majetkové podstaty bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a dále jeho právo dle čl. 30 Listiny. Usnesení údajně vyhovuje a dokonce napomáhá insolvenčnímu správci, který se už opakovaně snažil nemovitosti prodat hluboko pod jejich tržní hodnotou. Dále stěžovatel tvrdí, že je mu z důvodu neoprávněného postupu insolvenčního správce z invalidního důchodu měsíčně strhávána částka od cca 2 500,- Kč do cca 2 800,- Kč. Stěžovatel zastává názor, že napadené usnesení mu bylo nesprávně doručeno. Posléze stěžovatel dodal, že insolvenční správce zneužívá svou pravomoc, aby jej poškodil a co nejrychleji zpeněžil majetkovou podstatu, a to bez ohledu na zachování ústavně zaručených práv, dobrých mravů a lidskosti. Má obavu, že nepřiměřeně tvrdý postup insolvenčního správce jej vyčlení na okraj společnosti, jeho zdravotní stav se bude rapidně zhoršovat a bude zcela odkázán na pomoc druhých. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl.30:
1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
3) Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.
Z předloženého usnesení krajského soudu a z veřejně přístupných zdrojů (insolvenční rejstřík) zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:

Krajský soud usnesením ze dne 1.9.2010, č.j. KSBR 31 INS 5185/2010-A-14, zjistil úpadek stěžovatele a na jeho majetek prohlásil konkurs. V průběhu insolvenčního řízení požádal insolvenční správce krajský soudu o vynětí majetku z majetkové podstaty, a to jedné ideální poloviny konkretizovaných nemovitostí, které byly původně předmětem společného jmění stěžovatele a jeho manželky; společné jmění zaniklo rozvodem ke dni 29.1.2009, k majetkovému vypořádání nedošlo, tudíž nastala po třech letech zákonná domněnka vypořádání. Krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností souhlas vyslovil.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými usnesením a s přihlédnutím ke zjištěným údajům dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva garantovaného v čl. 30 a v čl. 36 Listiny.

Pokud jde o základní právo na sociální zabezpečení a na pomoc v hmotné nouzi, stěžovatel žádné konkrétní údaje o jeho porušení neformuluje. Pokud by byly neoprávněně prováděny srážky z jeho invalidního důchodu, mohlo by docházet k zásahu do práva na ochranu majetku. Nicméně, Ústavní soud neposuzoval, zda jsou srážky prováděny a zda jsou prováděny oprávněně - napadené usnesení se této majetkové sféry stěžovatele nedotýká. Případné námitky je třeba uplatnit u insolvenčního soudu (což také stěžovatel učinil, nebyly však shledány důvodnými; stěžovatel, byť pobírá invalidní důchod, v předchozím období převzal řadu dluhů, které neuhradil - viz seznam přihlášených pohledávek).

K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem krajského soudu, resp. napadeným usnesením, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. U krajského soudu probíhá konkursní řízení na stěžovatelův majetek, přičemž jednou jeho relevantní fází je i zjištění majetkové podstaty, tj. stěžovatelova majetku určeného k uspokojení věřitelů (budiž připomenuto, že majetek jiných osob patří do majetkové podstaty, pokud tak stanoví zákon). Napadené usnesení je "pouhým" vyjádřením souhlasu s postupem insolvenčního správce při zjišťování rozsahu majetkové podstaty, který z ní správně vyloučil spoluvlastnický podíl na nemovitostech patřících bývalé manželce stěžovatele.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1490/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies