I. ÚS 1922/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Kolbeho, zastoupeného JUDr. Petrem Jonášem, advokátem, sídlem Jesenice, Svornosti 172, doručovací adresou Praha 1, Václavské nám. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 801/2013-91 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012 č. j. 14 Cmo 377/2011-50, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností doručenou dne 4. 6. 2014 se Petr Kolbe (dále též jen "navrhovatel" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil výrok II v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky, a tu část výroku v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterou byl v řízení o určení členství v družstvu zamítnut návrh na určení, že s členskými právy a povinnostmi je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. X1nacházejícího se v 5. podlaží bytového domu č. p. X2 postaveného na pozemku parc. č. X3 k. ú. Žižkov, z důvodu porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 5. 4. 2011 usnesením č. j. 72 Cm 67/2010-25 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") určil, že navrhovatel je členem Bytového družstva Koněvova 142, se sídlem v Praze 3, Koněvova 1603/142 s členským podílem (členskými právy a povinnostmi), se kterým je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. X1 nacházejícího se v pátém nadzemním podlaží bytového domu č. p. X2, postaveného na pozemku parc. č. X3 k. ú. Žižkov (výrok I) a účastníku Bytovému družstvu Koněvova 142 uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě navrhovateli k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 19 720 Kč (výrok II).

Dne 15. 10. 2012 usnesením č. j. 14 Cmo 377/2011-50 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání jmenovaného bytového družstva usnesení nalézacího soudu ze dne 5. 4. 2011 č. j. 72 Cm 67/2010-25 změnil tak, že se zamítá návrh na určení, že navrhovatel je členem Bytového družstva Koněvova 142, se sídlem v Praze 3, s členskými právy a povinnostmi, se kterými je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. X1 nacházejícího se v 5. podlaží bytového domu č. p. X2 postaveného na pozemku parc. č. X3 k. ú. Žižkov, a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů bytovému družstvu nepřiznal. Odvolací soud přisvědčil odvolací námitce, že navrhovateli zaniklo právo nájmu k bytu č. X1 na základě výpovědi dané mu družstvem, což nalézací soud zcela pominul. V řízení bylo prokázáno, že družstvo dalo dne 15. 9. 2008 navrhovateli s odkazem na § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. písemnou výpověď z nájmu bytu č. X1 z důvodu, že navrhovatel je nájemcem dvou bytů v témže domě. Součástí této výpovědi bylo i poučení navrhovatele o možnosti obrátit se v uvedené lhůtě na soud se žalobou o neplatnost výpovědi, což také navrhovatel učinil a dne 7. 11. 2008 podal u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu bytu č. X1. Uvedený soud usnesením ze dne 23. 7. 2009, které nabylo právní moci dne 21. 8. 2009, řízení zastavil, neboť Petr Kolbe vzal svoji žalobu zpět; Navrhovatel poté, kdy mu byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 300/2012 pravomocně uložena povinnost byl č. X1 vyklidit, již tak učinil. Odvolací soud dále uvedl, že v ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák. jde o speciální úpravu obrany proti výpovědi; v řízení o určení členství nemůže soud přezkoumávat, zda výpověď z nájmu byla důvodná či nikoli. Protože se navrhovatel zpětvzetím žaloby na neplatnost výpovědi zbavil možnosti přezkumu platnosti výpovědi soudem, zanikl mu nájem uplynutím výpovědní lhůty.

Dne 17. 4. 2014 usnesením č. j. 29 Cdo 801/2013-91 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") k dovolání navrhovatele usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2012 č. j. 14 Cmo 377/2011-50 v části, jímž byl zamítnut návrh na určení, že navrhovatel je členem Bytového družstva Koněvova 142, a v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), a ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl (výrok II). Dovolací soud poukázal na ustálenou judikaturu, dle níž je lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 5 obč. zák. lhůtou hmotněprávní prekluzivní. Nepodá-li nájemce žalobu v tam uvedené šedesátidenní lhůtě, je povinen byt - po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty - vyklidit. V řízení o vyklizení bytu již nelze k neplatnosti výpovědi z nájmu bytu přihlížet. Dovolací soud sdílí závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci (v řízení o určení členství v družstvu) platnost výpovědi (tedy nejen existenci výpovědního důvodu, jak mínil dovolatel) nelze přezkoumávat.

Za uvedeného stavu je nutno za konečné rozhodnutí, proti němuž je ústavní stížnost přípustná, považovat výrok II napadeného usnesení dovolacího soudu a tu část výroku napadeného usnesení odvolacího soudu, kterou byl zamítnut návrh na určení, že s členskými právy a povinnostmi, se kterými je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. X1nacházejícího se v 5. podlaží bytového domu č. p. X2 postaveného na pozemku parc. č. X3 k. ú. Žižkov.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatel, shodně s výše uvedeným názorem Ústavního soudu, konstatoval, že usnesení dovolacího soudu ze dne 17. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 801/2013-91 je konečným rozhodnutím v rozsahu výroku II a v tomto rozsahu je také napadl ústavní stížností. Dále opakoval svá tvrzení o porušení základních práv uvedená již v petitu a tvrdil, že citovaným rozhodnutím a jemu odpovídající částí napadeného usnesení odvolacího soudu, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Stěžovatel vyjádřil zásadní nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu i odvolacího soudu, dle nichž platnost výpovědi nájmu bytu nelze v řízení o určení členství v družstvu, po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ode dne doručení výpovědi stanovené v § 711 odst. 5 obč. zák. pro podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi, přezkoumávat. Dle stěžovatele je tento názor naprosto chybný a rozporný s mnohokrát judikovanými následky absolutní neplatnosti právního úkonu, a způsobuje "nerovnoprávné postavení jednotlivých adresátů absolutně neplatných právních úkonů, když tato nerovnoprávnost nemá oporu v zákoně a je neodůvodnitelná." Podle stěžovatele tím dochází i k zásahu do práva vlastnit majetek, "když o toto nájemní právo byla omezena práva spojená s členským podílem v družstvu."

IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v projednatelné části podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle stěžovatele nesprávným výše již zmíněným právním názorem odvolacího soudu a dovolacího soudu, že v řízení o určení členství v družstvu, po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ode dne doručení výpovědi stanovené v § 711 odst. 5 obč. zák., nelze přezkoumávat platnost či neplatnost výpovědi z nájmu bytu. Argumenty stěžovatelem uplatněné v ústavní stížnosti byly však dle přesvědčení Ústavního soudu jen opakováním stejných argumentů v dovolání již uplatněných, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal.

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces příliš formalistickou aplikací ustanovení § 711 obč. zák. nutno dále připomenout, že toto základní právo zakotvené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v cit. ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na neplatnost výpovědi z nájmu bytu" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].

Z hlediska záruk spravedlivého procesu zakotvených v Listině resp. Úmluvě lze též poznamenat, že stěžovatel měl k dispozici nepochybně efektivní procesní prostředek ochrany svého nájemního práva a to žalobu na určení neplatnosti výpovědi nájmy bytu dle § 711 odst. 5 obč. zák. Pokud však tohoto procesního prostředku nevyužil, a svoji žalobu na neplatnost výpovědi vzal zpět, jak bylo již výše poznamenáno, lze tuto situaci posoudit jako vzdání se práva vlastním jednáním, a takový postup nelze přičítat k tíži obecným soudům.

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

V projednávané věci je nadto zjevné, jak bylo již výše naznačeno, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1922/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies