I. ÚS 238/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem Sokolovská 25, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 3 T 104/2010, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 9 To 88/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1181/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 3 T 104/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 9 To 88/2013 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1181/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.

Stěžovatel se cítí být nevinný a napadá správnost skutkových zjištění obecných soudů. Zejména namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho alibi, a upozorňuje také, že znalec zkoumající poškozené vozidlo jej neměl přistaveno k přímému ohledání. Stěžovatel také tvrdí, že svědectví svědků ve věci jsou nepravdivá.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Obvodní soud, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8, městský soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že se stěžovatelem uplatňovanými námitkami se již obecné soudy v řízení vypořádaly a že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.

Nejvyšší soud toliko odkázal na str. 3-5 svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 104/2010 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak si Ústavní soud ze spisu obvodního soudu ověřil, obecné soudy ke svým skutkovým závěrům dospěly po řádném a důkladném dokazování. Ze stěžovatelem kritizovaného znaleckého posudku je zřejmé, na základě jakých podkladů byl vypracován, a soudy rovněž nepominuly hodnotit stěžovatelovo "alibi" (srovnej str. 3-4 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud stěžovatel tvrdí, že svědci ve věci vypovídali nepravdivě, jedná se o jeho obhajobu, která je ovšem rozporná s důkazy provedenými ve věci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 238/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies