I. ÚS 1443/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. I. T. Group, s.r.o., se sídlem Lidická 1264, Třinec-Lyžbice, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2014, č. j. 8 Co 70/2014 - 174, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. dubna 2014, stěžovatel brojí proti výše specifikovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě a domáhá se jeho zrušení, přičemž tvrdí, že jím mělo být zasaženo do jeho základního práva plynoucího ze čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i z příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. dubna 2013 č. j. 18EC 445/2010 - 144, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se po žalovaném Jaroslavu Janošcovi domáhal zaplacení částky 1 000 000,- Kč. Následně se stěžovatel proti rozsudku Okresního soudu odvolal. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. října 2013, č. j. 18 EC 445/2010 - 160 bylo žalobci přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50%, soudní poplatek za podané odvolání však stěžovatel neuhradil. Následně jej okresní soud usnesením ze dne 21. října 2013 vyzval k zaplacení tohoto soudního poplatku, a to ve lhůtě 3 dnů od doručení. Stěžovatel soudní poplatek ve stanovené lhůtě opět nezaplatil, načež Okresní soud vydal usnesení ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 18 EC 445/2010 - 168, jímž řízení o odvolání zastavil.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, ten však ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že během lhůty 3 dnů, která mu byla usnesením Okresního soudu stanovena, stěžovatel poplatek nezaplatil, ani nesdělil soudu okolnosti, nasvědčující tomu, že zde existuje nebezpečí z prodlení, resp. okolnosti, které měly nebezpečí z prodlení osvědčit a ani v téže lhůtě nedoložil, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit, čímž nesplnil podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění k 31. prosinci 2013, který umožňoval pokračovat v řízení, i když soudní poplatek zaplacen nebyl.

II.
Stěžovatel ve své stížnosti zejména namítl, že se domnívá, že podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. c) zákona o poplatcích splnil již v jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání a následně i v jím podaném odvolání proti usnesení Okresního soudu, kterým se rozhodlo o zastavení řízení. V této souvislosti má stěžovatel za to, že postup soudů I. i II. stupně byl přepjatě formalistický a soudy tak daly přednost formální stránce před skutečným smyslem a účelem nalézání práva. V tom spatřuje zásah do svého práva, plynoucího ze čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku II. rozsudku Okresního soudu ze dne 9. dubna 2013 č. j. 18EC 445/2010 - 144, kterým soud stěžovateli uložil nahradit žalovanému náklady řízení.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Okresní soud z ústavněprávního hlediska nepochybil, jestliže rozhodl podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání a rovněž Krajský soud v Ostravě, který toto rozhodnutí potvrdil, přitom neporušil žádná stěžovatelova základní práva. Stěžovateli, jenž je právnickou osobou, bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50% a zbývajících 50%, tj. soudní poplatek ve výši 25.000 Kč,- se tak stal splatným podáním odvolání. Ani přes následnou výzvu stěžovatel daný poplatek nezaplatil a odvolací soud neshledal ani podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., podle kterého soud pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, je-li zde nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě sdělí okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit.

Stěžovatel je toho názoru, že takový postup je přepjatě formalistický, neboť se domnívá, že podmínky pro aplikaci předmětného ustanovení splnil již ve svých předchozích podáních, jak výše uvedeno.

Ústavní soud tento názor nesdílí. Stěžovateli bylo známo, že soud se jeho finanční situací a okolnostmi pro osvobození od soudního poplatku zabýval, přičemž mu přiznal osvobození od soudního poplatku ve výši 50 % a vyzval jej, aby vypočtený poplatek (od kterého zcela osvobozen nebyl) zaplatil, přičemž jej poučil, jaké bude mít nezaplacení důsledky. Bylo tedy na stěžovateli, pokud se domníval, že soud jej měl osvobodit od poplatku zcela, aby svůj požadavek pečlivě odůvodnil a sdělil k tomu soudu veškeré potřebné informace. Pokud nepřiměřeně spoléhal na to, že všechny tyto informace již - navzdory jasné výzvě soudu - sdělil ve svých předchozích podáních a ve stanovené lhůtě nereagoval, nedržel se tak zřetelných pokynů soudu; tento nedostatek postupu v souladu se zásadou vigilantibus iura skripta sunt pak nelze zhojit v dalším řízení před obecnými soudy a již vůbec ne v řízení před Ústavním soudem. V přístupu obecných soudů, které postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, nelze proto shledat nic přehnaně formalistického, i když stěžovatel je opačného názoru; to však samo o sobě samozřejmě opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, je bezpředmětný i stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1443/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies