I. ÚS 3205/13 #2

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavních stížnostech 1. stěžovatele V. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 682/20, Praha 1, a 2. stěžovatelky E. R., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 18 T 4/2008-1731ze dne 24. 5. 2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 42/2012 ze dne 23. 8. 2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 3 Tdo 291/2013 - 90 ze dne 19. 6. 2013, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a rekapitulace řízení před Ústavním soudem

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2013, se 1. stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2013, se 2. stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

3. S ohledem na to, že oba stěžovatelé napadají stejná rozhodnutí obecných soudů, rozhodl Ústavní soud svým usnesením ze dne 24. 4. 2014 o spojení obou věcí ke společnému řízení.

4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 18 T 4/2008-1731 ze dne 24. 5. 2011 byli oba stěžovatelé společně shledáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu spáchaným ve spolupachatelství, za což byl 1. stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce šesti let a 2. stěžovatelce trest odnětí svobody v délce pěti let, ke kterému byli zařazeni do věznice s dozorem, dále byl oběma stěžovatelům uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech společností na šest let a konečně povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným obchodním společnostem. Soud prvního stupně shledal stěžovatele vinným z jednání skládajícího se ze dvou skutků. Ve výroku I. soud prvního stupně kladl stěžovatelům za vinu, že jako jednatelé společnosti NOVITEX, s.r.o. v období nejpozději od 30. 6. 2002 do ledna 2004 na území České republiky i ze zahraničí odebrali na základě uzavřených smluv nebo objednávek od právnických osob zboží, přepravu zboží a stavební práce, a to v úmyslu závazky vzniklé z těchto obchodních vztahů ve stanovených lhůtách neuhradit, neboť ekonomická situace jejich společnosti to neumožňovala, vzniklé závazky ve lhůtách splatnosti neuhradili a neučinili tak, až na výjimku, kdy uhradili po lhůtě splatnosti pouze nepatrnou částku, ani později, a takto odebrali od šestnácti obchodních společností zboží a služby a způsobili jim škodu. Ve výroku II. soud prvního stupně kladl spoluobžalovaným za vinu, že jako jednatelé společnosti NOVITEX, s.r.o., na podkladě smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 29. 12. 2000 uzavřené se společností TRANSFINANCE, a.s., podle níž společnost TRANSFINANCE, a.s. odkupovala pohledávky vyplývající z dodávek zboží nebo služeb dodavatele za jeho odběrateli, a to formou postoupení těchto pohledávek, kdy postoupení se uskutečňovalo zasláním faktur, jimiž byly vyúčtovány pohledávky společnosti za jejími odběrateli, společně s notifikační klauzulí o postoupení pohledávky a potvrzenými dopisy od odběratelů, že zboží odebrali nebo že není dosud dodané, ale je na skladě, odkud si ho odběratelé odebírají podle svých potřeb, v době od ledna 2003 do dubna 2003 s cílem získat neoprávněné profinancování pohledávek a tím peníze pro svou společnost, neboť v uvedené době se společnost NOVITEX, s.r.o. nacházela v platební neschopnosti, postoupili společnosti TRANSFINANCE celkem 10 faktur, ač věděli, že jde o faktury vystavené na neexistující obchody.

5. Na základě odvolání obou stěžovatelů ve věci následně rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který napadeným rozsudkem ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 4 To 42/2012 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje ve výrocích o trestech obou spoluobžalovaných a při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu 1. stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř a půl roku a 2. stěžovatelku k trestu odnětí svobody v délce tří a půl roku, pro jeho výkon je zařadil do věznice s dozorem; současně oběma uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na šest let. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který však jejich dovolání napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2013 č. j. 3 Tdo 291/2013-90 odmítl.

II.
Argumentace stěžovatelů

6. Ve své ústavní stížnosti 1. stěžovatel namítá, že při postupu obecných soudů došlo k porušení základních principů trestního řízení a ustanovení trestního řádu, v jejichž důsledku došlo k zásahu do jeho základních lidských práv a svobod garantovaných zejména v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy, tedy práva na spravedlivý proces. Toto porušení svého práva spatřuje v tom, že nebylo dodrženo pravidlo, že skutková věta odsuzujícího rozsudku musí vždy bezezbytku odpovídat skutkové podstatě daného trestného činu se všemi jejími dílčími znaky; jinak o spáchání trestného činu nelze hovořit. Ve skutkové větě zcela absentuje jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to znak "uvedení někoho v omyl", "využití něčího omylu" nebo "zamlčení podstatných skutečností". Z popisu skutku, tak jak byl obecnými soudy vymezen, naprosto nevyplývá, že poškozené obchodní společnosti do obchodních vztahů se společností NOVITEX, s.r.o. vstoupily právě (a jedině) v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatelů, kterým by je stěžovatelé uvedli v omyl, využili jejich omylu nebo před nimi zamlčeli podstatné skutečnosti, a ani z něj nelze tento příčinný vztah mezi uzavřením obchodních vztahů a údajně podvodným jednáním stěžovatelů nijak dovodit. Pokud však všechny zákonné znaky trestného činu podvodu v popisu skutku (skutkové větě) nejsou obsaženy, nelze takové jednání jako trestný čin podvodu kvalifikovat.

7. Podle 1. stěžovatele dále právní kvalifikace obecných soudů použitá v právní větě odsuzujícího rozsudku (posouzení skutku) je v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními (popisem skutku) ve skutkové větě a nemá oporu v provedeném dokazování.

8. Odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a napadeného rozhodnutí soudu odvolacího si podle 1. stěžovatele vzájemně nepřípustně odporují, neboť soud prvního stupně dovodil, že mělo dojít k obohacení spoluobžalovaných stěžovatelů a odvolací soud naproti tomu (a v rozporu s právní kvalifikací v právní větě) dovodil, že naopak mělo dojít k obohacení jejich společnosti NOVITEX, s.r.o.

9. Dále je 1. stěžovatel přesvědčen, že společnost NOVITEX, s.r.o. podle své ekonomické situace k úhradě svých závazků objektivně schopna byla, a proto je z povahy věci vyloučen závěr přijatý obecnými soudy, že stěžovatelé již v okamžiku uzavření daných obchodů (neboť jen tehdy by šlo hovořit o spáchání trestného činu podvodu) museli mít nepochybně v úmyslu, že tyto závazky uhrazeny nebudou. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o údajné neschopnosti společnosti uhradit své splatné závazky. To stěžovatel prokazoval i znaleckým posudkem, avšak postup, při němž obecné soudy hodnotily znalecký posudek předložený stěžovatelem pouze jako listinný důkaz a označily jej za nepřesvědčivý a rozporný, aniž by zpracovatele posudku k jeho obsahu vyslechly a daly mu tak možnost údajné rozpory v jeho znaleckých závěrech vysvětlit, a namísto toho se bez dalšího přiklonily ke znaleckému posudku vyžádaného orgány činnými v trestním řízení, stěžovatele zásadním způsobem zkrátil v jeho právech.

10. Podle 1. stěžovatele obecné soudy v rozporu se svou základní povinností prokázat obžalovanému vinu v řízení zcela nepřípustně rezignovaly na zjišťování skutečné výše škody, ačkoliv je způsobení škody (včetně určení její výše) jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a jako takové musí být v rámci trestního řízení předmětem dokazování a musí být nepochybně zjištěno.

11. Rovněž v popisu skutku v druhé části výroku nejsou podle 1. stěžovatele v rozporu se zákonem obsaženy všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně znak "uvedení někoho v omyl", "využití něčího omylu" nebo "zamlčení podstatných skutečností" a znak jednání v úmyslu jiného "obohatit sebe nebo jiného". I tato skutková věta je nejasná, neboť není jasné, zda se měl 1. stěžovatel dopustit daného jednání v úmyslu "obohatit jiného" (společnost NOVITEX, s.r.o.) či "obohatit sebe".

12. Podle ústavní stížnosti 2. stěžovatelky je v napadených rozhodnutích fakticky zakotvený princip kolektivní viny. Aniž by soud provedl jakýkoli důkaz svědčící o předchozí domluvě či o společném postupu jednatelů, používá ve svém výroku zásadně plurál, byť z dokazování je zřejmé kdo a v jaké míře se na právním úkonu popsaném ve výroku rozsudku podílel (a oba jednatelé jednali za společnost NOVITEX, s.r.o. bez jakéhokoli jednatelského omezení). Odsuzující výrok má dvě základní části, podle prvé jednatelé měli vědět, že od 30. 6. 2002 je společnost NOVITEX, s.r.o., v takové ekonomické situaci, že nebude schopná ve stanovených lhůtách hradit závazky pocházející z obchodních vztahů. Druhá část se týká postupování faktur vystavených údajně na neexistující obchody faktoringové společnosti. Zatímco prvá část je jednáním zcela běžným u společností, které se potýkají s ekonomickými problémy, tak druhá část by skutečně mohla svědčit pro podvodné jednání, jehož se však 2. stěžovatelka podle svého názoru v žádném případě nedopustila a je odsouzena právě na základě "plurálu", byť soudy mohly bez větších problémů zjistit, kdo a jak se podílel na vystavení údajně nekorektních faktur, kdo a jak se podílel na jejich postoupení, což však dosud soudy neučinily a námitky 2. stěžovatelky, že se sama na těchto úkonech vůbec nepodílela, ignorovaly.

13. Podle 2. stěžovatelky obecné soudy ve svém rozhodování o trestní odpovědnosti v prvé části výroku zaměnily objektivní odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti podle obchodního zákoníku s trestně právní odpovědností, při které je však třeba dovodit naplnění objektivní a subjektivní stránky konkrétního trestného činu. Jinými slovy trestní odpovědnost nelze dovozovat z nějakého funkčního zařazení, ale vždy z konkrétního jednání určité osoby, které musí vykazovat všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu a tyto znaky je třeba beze vší logické pochybnosti prokázat.

14. Jednotlivé obchodní případy, které jsou 2. stěžovatelce kladeny za vinu, byly zcela běžnými případy, které byly sjednány a zpracovány řadovými pracovníky společnosti. S řadou subjektů zmíněných v odsuzujícím výroku nepřišla 2. stěžovatelka nikdy do styku. Navíc běžná činnost společnosti NOVITEX, s.r.o. byla prováděna v jejím sídle v Humpolci, zatímco stěžovatelka měla kancelář v Praze a do sídla firmy zajížděla jen velmi zřídka. Stěžovatelka přestala být jednatelkou společnosti NOVITEX, s.r.o. dne 15. 12. 2003, tedy v době, kdy neexistovaly žádné relevantní signály o ekonomických problémech, které by měly být řešeny prohlášením insolvence, tehdy vstupem do konkurzního řízení. Stěžovatelka odmítá svůj podíl na vytváření či cedování faktur popsaných pod bodem II. rozsudku. Předmětné faktury nikdy nevystavila a není si ani vědoma toho, že by podepsala jakoukoli cesi faktur v rozsudku zmíněných. Trestní stíhání stěžovatelů probíhalo od roku 2004, takže orgány činné v trestním řízení měly dostatek času na opatření nesporných důkazů, a to originálů faktur místo fotokopií s možná naskenovanymi podpisy, místo toho se orgány činné v trestním řízení spokojily s prohlášením ředitelky faktoringové společnosti, přičemž bylo bezpečně prokázáno, že toto prohlášení, ať už z důvodu nedostatečné evidence či jiného důvodu, bylo nesprávné a jednoznačně k tíži odsouzených. Ze všech těchto argumentů 2. stěžovatelka dovozuje, že v jejím případě došlo ke kriminalizaci statutárního orgánu obchodní společnosti, aniž by jí bylo prokázáno konkrétní zavinění jednání, pro které byla odsouzena.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

16. Stěžovatelé podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy či se způsobem vedení soudního procesu a způsobem a hodnocením dokazování. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatelé uplatňují stejné námitky, jaké uplatnili již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy již vypořádaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž interpretace provedeného dokazování ani právních norem nevykazují žádné znaky excesu či libovůle.

17. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, mu nepřísluší instanční přezkum jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Stěžovatelé polemizují s interpretací podústavního práva a s procesním postupem obecných soudů, což však nedosahuje ústavněprávní dimenze.

18. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3205/13 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies