IV. ÚS 1464/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Dušana Kříže, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Náměstí republiky 2, Plzeň, směřující proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2013, č.j. 1 KZV 193/2012-590, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 44 To 84/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2014, směřuje proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2013, č.j. 1 KZV 193/2012-590, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 44 To 84/2014.

Stěžovatel se žádostí podanou na Městské státní zastupitelství v Praze domáhal zrušení zajištění jiné majetkové hodnoty, a to členských práv a povinností k blíže specifikovaným bytovým jednotkám, z titulu smlouvy o půjčce obviněnému Mgr. Miloši Vlasákovi stěžovatelem a z titulu smluv o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s užíváním těchto bytových jednotek, které byly učiněny ve prospěch stěžovatele.

Městské státní zastupitelství v Praze dne 17. 12. 2013 usnesením č.j. 1 KZV 193/2012-590 rozhodlo, podle § 79e odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s poukazem na ustanovení § 79d odst. 8 trestního řádu tak, že žádosti stěžovatele se nevyhovuje.

Městský soud v Praze dne 12. 2. 2014 v usnesení sp. zn. 44 To 84/2014 rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost stěžovatele zamítá.

II.
Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze byla porušena základní práva stěžovatele, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Předmětná rozhodnutí dle stěžovatele omezují jeho majetková práva a neobstojí z hlediska požadavků řádného a přesvědčivého odůvodnění tak, aby bylo možné dospět k závěru, že neodporují příslušným ustanovením Listiny.

Hodnocení státního zástupce pokládá stěžovatel za nesprávné, když dle jeho názoru úvahy státního zástupce nemohou nijak zpochybnit platnost a relevanci učiněných právních úkonů a na tomto základě by mělo být žádosti stěžovatele vyhověno. Stěžovatel argumentaci státního zástupce, která dle něj explicitně zpochybňuje právní úkony, považuje za nevhodnou, když je toho názoru, že výkladem této argumentace státního zástupce by tak mohly být zpochybňovány všechny právní úkony osob, které jsou trestně stíhány.

Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho námitkami se tento soud v podstatě nezabýval, čímž dle jeho názoru jednak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a jednak rovněž porušil jeho vlastnická práva. Zamítnutí stížnosti Městským soudem v Praze znamená dle stěžovatele pokračování v omezení jeho práva vlastnit majetek, neboť stěžovatel si řádně smluvně zajistil finanční půjčku pro případ nevrácení peněz, a když nastaly okolnosti, kdy je nucen toto zajištění uplatnit, tak je předmět zajištění omezen orgány činnými v trestním řízení, ač podle názoru stěžovatele nejsou pro tento institut trestního řízení splněny zákonné předpoklady.

III.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

IV.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014).

Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Připomněl, že z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

V.
K zajištění členských práv a povinností k blíže specifikovaným bytovým jednotkám došlo v trestní věci proti obviněnému Mgr. Miloši Vlasákovi, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byly ke spáchání trestného činu užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Obviněný je stíhán pro zvlášť závažný zločin zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že jako advokát uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb s realitní společností a na základě této smlouvy uzavíral s klienty dohodu o úschově finančních prostředků, které měl po prokázání naplnění smluvních podmínek vyplácet oprávněným osobám, což neučinil, finanční prostředky vybral z konta a použil je pro vlastní potřebu, čímž měl klientům zpronevěřit částku zhruba ve výši 70 milionů Kč.

Z usnesení Městského státního zastupitelství v Praze vyplývá, že členská práva a povinnosti k blíže specifikovaným bytovým jednotkám nabyli družka obviněného a bratr obviněného, kteří je následně převedli na obviněného, který je pak opětovně převedl na svého bratra. Byla také uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práv a povinností na stěžovatele.

Státní zástupce tak dospěl k závěru, že obviněný si pořídil na jméno svého bratra a družky členská práva a povinnosti k předmětným bytům, tyto členská práva a povinnosti v době blížícího se zjištění trestné činnosti v rámci zachování majetku převedl na svého bratra a tento účelový převod pojistil dalším fiktivním převodem na stěžovatele. Tato svá zjištění opřel o popis geneze vzniku členských práv a povinností k předmětným bytovým jednotkám, data převodů těchto práv mezi obviněným a jeho bratrem a převodů na jiné osoby, včetně dat a výše půjček mezi těmito osobami, tak jak měly být uskutečněny a z výše uvedených skutečností dovodil podezření, že se mělo jednat o převody fiktivní.

Také Městský soud v Praze se v rámci napadeného usnesení ztotožnil se závěrem, že dosud zjištěné skutečnosti i nadále nasvědčují tomu, že předmětná jiná majetková hodnota je výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit obviněný.

VI.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc z hlediska dříve vyložených závěrů a dospěl k názoru, že požadavky na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byly dodrženy. Z rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze je patrné, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely a jakými důvody byly při svém rozhodování vedeny. Obě rozhodnutí jsou také v dostatečném rozsahu, logicky a srozumitelně odůvodněna.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí lze proto ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní. Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručeného práva neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1464/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies