I. ÚS 242/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Hajka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Holečkovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, U Divadla 341, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2013 č. j. 11 Co 264/2013-139 a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 3. 2013 č. j. 10 C 6/2012-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně práva domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 3. 2013 č. j. 10 C 6/2012-100 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 16084 Kč s příslušenstvím, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. V řízení se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku pádu z kola, zapříčiněného tím, že mu pod kolo vběhl pes žalované.

3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni vydal dne 1. října 2013 napadený rozsudek, kterým potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku zamítnutí žaloby, upravil výrok týkající se náhrady nákladů nalézacího řízení a zároveň uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces zejména v tom, že v důsledku procesního pochybení soudu rozhodovala ve věci podjatá soudkyně, neboť již v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. Ivany Hovorkové.

5. Stěžovatel dále namítá nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů, které navrhoval. Okresní soud podle jeho názoru nesprávně zjistil okolnosti vzniku škody a nevyložil správně rozporné výpovědi žalované a žalovanou navrhovaných svědků. Účastnické a svědecké výpovědi se totiž neshodovaly v zásadním momentu, kdy mělo dojít k přivázání psa k zábradlí. Okresní soud též postupoval nesprávně, neboť zamítl důkazní návrh stěžovatele na provedení DNA testů, šetření na místě nehody a posudku znalce z oboru dopravní nehody.

6. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil tím, že nepřezkoumal správnost postupu řízení před Okresním soudem v Sokolově, zejména se dostatečně nezabýval tím, zda ve věci rozhodoval nepodjatý soudce, ani tím, zda skutkový stav byl natolik spolehlivě zjištěn, aby mohl být základem pro vydání rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání.

7. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v rozporu se skutečností, ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, navržené důkazy byly vyhodnoceny svévolně, případně nebyly provedeny vůbec. Samotné řízení shledává stěžovatel nejen v rozporu s procesními předpisy, ale především v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces vedený nezávislým a nestranným soudem. Závěrem pak stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že do pravomoci obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Stěžovatel svou ústavní stížnost staví na argumentech, které již sdělil odvolacímu soudu, jenž se s těmito argumenty stěžovatele řádně vypořádal. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zejména vysvětlil, že v případě uplatnění námitky podjatosti soudkyně je třeba uvést důvody, ze kterých stěžovatel svůj názor o podjatosti soudkyně dovozuje, přičemž tímto důvodem nemůže být procesní postup soudkyně ve stěžovatelově věci, výsledek sporu ani subjektivní dojem stěžovatele. Ostatně ani Ústavnímu soudu stěžovatel nesdělil žádný racionální a přezkoumatelný důvod, oč tvrzení o podjatosti soudkyně opírá, proto ani Ústavní soud, stejně jako soud odvolací, stěžovatelově námitce, že v jeho věci rozhodoval podjatý soudce, nemůže vyhovět.

10. Sám stěžovatel si je vědom toho, že Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší instanční přezkum jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a vypořádávají se se všemi námitkami stěžovatele.

11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 242/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies