I. ÚS 2309/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele VAPROSTAV, s.r.o., se sídlem Ke Kapličce 469, Dolní Břežany, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2014 č. j. 1 As 12/2014-135 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 57 A 76/2011-172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu rovnosti před zákonem i rovného přístupu k účastníkům řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 76/2011-172 ze dne 29. listopadu 2013 v řízení o podané správní žalobě krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. července 2011, č. j. 835/SÚ/11-4 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobou napadeným správním rozhodnutím bylo v části změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 15. 4. 2011 č. j. SÚ/12418/10/Ko-330, jímž byla stěžovateli povolena výstavba stavby "Bytové domy Jenišov".

3. Proti všem výrokům napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyššího správního soud napadeným rozsudkem ze dne 9. dubna 2014 č. j. 1 As 12/2014-135 v plném rozsahu zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že stavební úřad porušil § 111 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 68/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, neboť stavbu povolil, aniž stěžovatel jako stavebník doložil provedení a výsledky geologického průzkumu daného území. Z posudků předložených ve stavebním řízení přitom vyplývá, že povolovaná stavba má být realizována ve značně rizikových základových poměrech. Podle obecných soudů tedy bylo na místě po stavebníkovi požadovat provedení inženýrsko-geologického průzkumu, případně též hydrogeologického průzkumu. Žalovaný správní orgán tedy porušil zákon, protože tuto nezákonnost stavebního povolení neodstranil.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, neboť Nejvyšší správní soud dle jeho názoru nevyhodnotil řádně skutečný rozsah povinností vlastníka pozemku a stavebníka vůči vlastníkům okolních pozemkům a staveb a zatížil stěžovatele povinností, která z jeho vlastnického práva ani oprávnění k výstavbě na vlastním pozemku nevyplývá. Stavební úřad měl k dispozici řadu údajů svědčících o charakteru podloží v místě stavby, o jejím možném pohybu a tyto údaje řádně posoudil se znalostí místní problematiky věci. Geologický průzkum je běžně prováděn až v rámci realizace povolené stavby, kdy po skrývce ornice a započetí se zemními pracemi zhotovitel stavby deklaruje skutečné základové poměry v území. Za situace, kdy je evidentní, že prováděná stavba není v žádném případě dotčena jakoukoliv důlní činností či jinými geofyzikálními vlivy je podle stěžovatele zcela neúčelné stavební povolení rušit, protože nové řízení vyzní se stejným výsledkem, neboť z dosud provedeného dokazování je zřejmé, že předmětný pozemek není důlní činností jakkoliv dotčen.

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel svou argumentaci staví na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2309/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies