I. ÚS 2908/13

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295/37, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. 6 Tdo 734/2013-24, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 10 To 119/2013 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 1 T 173/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva být stíhán toliko z důvodů, které stanoví zákon, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť nedal přednost v jízdě cyklistovi, který jel po místní komunikaci označené jako hlavní, na kterou stěžovatel přijížděl z vedlejší komunikace, za což byl stěžovatel potrestán odnětím svobody v trvání šest měsíců podmíněně odloženým na zkušební dobu 18 měsíců a zákazem řízení všech motorových vozidel po dobu 24 měsíců. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu zamítnuto. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo jeho dovolání odmítnuto.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci, poukazuje na to, že poškozený cyklista neměl výrazné oblečení a osvětlené kolo, což vedlo k tomu, že splýval s okolím. Měl také tašku, která mu bránila v ovládání kola. Cyklista se také pohyboval pomalu a jeho pohyb stěžovateli zakrýval sloupek. Stěžovatel dále uvádí, že skutečnost, že cyklista jel po hlavní silnici, neznamená, že by měl absolutní přednost v jízdě. Postačovalo, kdyby cyklista přibrzdil a k nehodě by nedošlo. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů, že postrádají základní náležitosti, a to popis subjektivní stránky přečinu, který je mu kladen za vinu. Tuto vadu pak má i rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Dále stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí a jejich nejasnost. Dále polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, neboť už jednou konstatoval, že řidič jedoucí po hlavní silnici nemá absolutní přednost v jízdě. Ze všech těchto důvodů pak stěžovatel míní, že byla porušena jeho základní práva i základní zásady trestního řízení, a proto by napadená rozhodnutí měla být zrušena.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel uplatňuje stejné námitky, jaké uplatnil již v řízení odvolacím a dovolacím a se kterými se krajský soud i Nejvyšší soud již vypořádaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž interpretace provedeného dokazování ani právních norem nevykazují žádné znaky excesu či libovůle.

6. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2908/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies