II. ÚS 2321/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zorana Samsy, zastoupeného Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem Tylova 123/4, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 8 Cmo 186/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 959/2013, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 8. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud"), neboť má za to, že jím - jakož i řízením jemu předcházejícím - bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ústavněprávní diskrepance pak znamenala zásah do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatel svoji argumentací napadá též v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

3. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.900.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Ke genezi řízení možno v prvé řadě stručně poznamenat, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2008, č. j. 13 Cm 1166/2005-115, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit výše zmíněnou částku a náklady řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. 8 Cmo 186/2009-163, citovaný rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1.900.000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1729/2010, rozsudek vrchního soudu ze dne 22. 10. 2009 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem kasace provedené Nejvyšším soudem byla skutečnost, že vrchní soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru spočívajícímu v tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Vrchní soud vycházel ze stejných důkazů jako soud nalézací, ovšem tyto v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř., ve znění od 1. 4. 2005, a v souladu s ustanovením § 213a, ve znění do 31. 12. 2013, neopakoval, respektive nedoplnil. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.

4. Na základě tohoto zrušujícího rozsudku rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 8 Cmo 186/2000, tak, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2008, č. j. 13 Cm 1166/2005-115, ve výroku ukládajícím stěžovateli povinnost zaplatit 1.900.000 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že na základě svědeckých výpovědí má soud za prokázáno, že žalobce stěžovateli poskytl částku 1.900.000 Kč, kterou za tím účelem předal stěžovateli v hotovosti před bankovní úřednicí. Stěžovatel přitom podle soudu neprokázal, že by žalobci uvedenou částku vrátil, anebo že by byl nakoupen příslušný měděný materiál. Pokud stěžovatel soudu předkládá listiny, z nichž mělo vyplývat, že žalobce měl dne 20. 8. 2003 podepsat listiny potvrzující, že mu stěžovatel vrátil částku 2.700.000 Kč a že nemá vůči stěžovateli žádné další pohledávky, pak vrchní soud na základě znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze mimo jiné uzavřel, že listiny byly tištěny nadvakrát. Při jednom průchodu tiskárnou byla natištěna oblast obsahující místo pro podpis, a při jiném průchodu tiskárnou byla dotištěna střední část obsahující vlastní text. Stěžovatel tedy podle soudu neprokázal, že by žalobci ničeho nedlužil. Tomu podle soudu odpovídá i skutečnost, že v září roku 2003 žalobce stěžovatele o vrácení částky 1.900.000 Kč - jak bylo zjištěno ze svědeckých výpovědí - upomínal, neboť měděný plech nedodal. Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, to však bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Namítá-li stěžovatel, že na něj vrchní soud na v záhlaví citovaném rozsudku přenáší důkazní břemeno ohledně prokázání toho, zda stěžovatelem předkládané listiny obsahovaly deklarovaný text v době, kdy je žalobce podepisoval, pak toto tvrzení není přesné. Jak totiž bylo shora rekapitulováno, soud na základě znaleckého posudku učinil závěr, že vlastní obsah listin na ně byl otištěn v jinou dobu než oblast pro podpisy. Ve spojení s dalšími důkazy pak měl za to, že stěžovatel neprokázal, že by žalobci žalovanou částku vrátil. Jak ostatně v této souvislosti plyne též z argumentace obsažené v ústavní stížnosti, i stěžovatel žalobci podepisoval prázdné listy papíru k jejich k dalšímu využití. Taková praxe je jistě možná, ovšem má své důsledky, s nimiž je nutno počítat například právě v souvislosti s možným řízením před soudem; nepokládá-li soud takto vytvořenou listinu za důkazně relevantní, jistě mu to nelze vytýkat.

8. Upozorňuje-li stěžovatel dále, že je velmi nepravděpodobné, aby si bývalí zaměstnanci žalobce, slyšení jako svědci po devíti letech (zde stěžovatel vychází z toho, že předmětná dodávka měděného materiálu byla plánována v roce 2003 a vrchní soud ústavní stížností napadený rozsudek vynesl v roce 2012) pamatovali, že žalobce stěžovatele o vrácení žalované částky upomínal, pak zde Ústavní soud připomíná, že tito takto vypovídali před krajským soudem již v roce 2008 a vrchní soud jejich svědecké výpovědi toliko (jak sám výslovně uvádí) opakoval ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., ve znění od 1. 4. 2005. Podle tohoto ustanovení přitom platilo, že "[o]dvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně". Není tedy pravda - což stěžovatel naznačuje v ústavní stížnosti - že by sám vrchní soud ze své vlastní iniciativy opatřoval důkazy ve prospěch jednoho z účastníků řízení a tím přispěl ke zvratu věci ve stěžovatelův neprospěch.

9. Lze tak uzavřít, že ústavní stížnost, brojící v podstatě jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, nemůže dosahovat ústavní intenzity, neboť nebylo zjištěno, že by závěry soudů byly v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, jak tvrdil stěžovatel. Proto ji Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2321/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies