II. ÚS 2254/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Machalové, zastoupené JUDr. Filipem Josefem, advokátem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 10 C 539/2009-76, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, č. j. 38 Co 268/2012-177 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, č. j. 33 Cdo 909/2014-199, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá.


Odůvodnění:

1. Dne 3. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že tato rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, čímž dochází k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatelka svoji argumentací napadá též v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti. Kromě požadavku kasace v záhlaví označených rozhodnutí je ústavní stížnost spojená i s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelka po žalovaných domáhala zaplacení částky 186.328 Kč. Žalobu odůvodnila tak, že žalovaní dne 12. 2. 2007 uzavřeli smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 192.246 Kč s firmou ZIS Hodonín, spol. s r. o. Dne 16. 8. 2007 došlo k postoupení pohledávky v této výši na Zdeňka Poláška, což bylo žalovaným oznámeno listinou ze dne 1. 1. 2008 a žalovaní mu poskytli na úhradu dluhu celkem 29.590 Kč. Dále stěžovatelka v žalobě tvrdila, že Zdeněk Polášek dne 1. 1. 2008 postoupil předmětnou pohledávku na ni, což mělo být podle tvrzení stěžovatelky žalovaným rovněž oznámeno písemně.

3. Obecné soudy však vyšly z toho, že oznámení ze dne 1. 1. 2008 je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") pro jeho neurčitost, neboť z této listiny není patrno, jakého právního jednání se týká; konkrétně není z oznámení patrno, k jaké pohledávce se vztahuje, jakých subjektů se týká a na základě čeho měla pohledávka vzniknout (na oznámení je totiž pouze uvedeno, že ve věcech předmětné pohledávky se žalovaní mají obracet na postupníka a je podepsáno stěžovatelkou a Zdeňkem Poláškem). Nadto stěžovatelka podle soudů nedoložila, kdy měli žalovaní toto oznámení obdržet a jakým způsobem jim bylo doručeno. Naopak stranou žalovanou byla podle soudů předložena směnka vystavená Zdeňkem Poláškem na částku 1.200.000 Kč, splatná dne 4. 5. 2007, která byla ve prospěch žalovaných převedena původním směnečným věřitelem a na jejímž základě žalovaní provedli započtení pohledávky vůči Zdeňku Poláškovi, což mu písemně oznámili a doložili tuto skutečnost dodejkou. Na tomto základě pak obecné soudy učinily závěr, že došlo k zániku závazku žalovaných vůči Zdeňku Poláškovi, a to započtením pohledávky podle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Naopak, co se týká postoupení pohledávky ze Zdeňka Poláška na stěžovatelku, k tomu podle soudů platně nedošlo. Při postoupení pohledávky totiž dochází k tomu, že dosavadní věřitel nastupuje na místo věřitele původního. Z toho důvodu zákon ukládá oznamovací povinnost a vyžaduje, aby dlužníkovi bylo bez zbytečného odkladu postoupení pohledávky postupitele oznámeno. Toto oznámení je jednostranným právním úkonem, na který platí požadavek určitosti a srozumitelnosti jako na každý jiný právní úkon. Protože v právě projednávané věci bylo oznámení o postoupení pohledávky učiněno písemně, i z textu tohoto oznámení by mělo být podle soudů patrné, k jaké pohledávce se oznámení vztahuje, což ovšem v této věci splněno nebylo. Nadto v případě postoupení pohledávky jde o adresovaný právní úkon, který musí být dlužníkovi řádně doručen. Stěžovatelce se ovšem řádné doručení oznámení nepodařilo prokázat. Proto soud v řízení nalézacím žalobu stěžovatelky zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil a dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto.

4. Stížnostní argumentace předkládaná Ústavnímu soudu se proti těmto závěrům vymezuje toliko potud, že obecné soudy nedostatečně, tedy nepřesvědčivě a nepřezkoumatelně, odůvodnily svůj závěr týkající se toho, že stěžovatelka žalovaným neoznámila postoupení pohledávky včas. Stěžovatelka v této souvislosti usuzuje, že napadená rozhodnutí jsou argumentačně vystavěna především na neplatnosti předmětného oznámení pro jeho neurčitost - s čímž ovšem stěžovatelka také nesouhlasí - a otázce včasnosti doručení již soudy nevěnovaly náležitou pozornost.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud v této souvislosti v prvé řadě odkazuje na právní úpravu, podle níž obecné soudy věc posuzovaly, tedy konkrétně na ustanovení § 524 občanského zákoníku, podle něhož "[v]ěřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému"; "[s] postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená." Na toto ustanovení pak navazovalo ustanovení § 526 odst. 1 občanského zákoníku, které stanovilo, že "[p]ostoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli."

8. Z citované právní úpravy tedy jasně vyplývá, že právní účinky postoupení vůči dlužníkovi nastávají, až je mu tato skutečnost řádně oznámena. Obecné soudy přitom v právě projednávané věci vyšly z toho, že žalovaným postoupení pohledávky na stěžovatelku jako postupníka ještě předtím, než tito přistoupili k započtení vůči postupiteli, oznámeno nebylo. Proto se závazku zprostili ve vztahu ke Zdeňku Poláškovi, nikoliv až následným plněním vůči stěžovatelce. Byla to přitom právě stěžovatelka, která měla dokazovat, že žalovaným postoupení včas oznámila. To se jí však prokázat nepodařilo, což je skutkový závěr učiněný obecnými soudy, který Ústavní soud nepovažuje s ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za nacházející se v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování, což teprve by mohlo znamenat dosažení ústavní intenzity porušení práv stěžovatelky a následnou kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem.

9. Stěžovatelka totiž ani v samotné ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního, čím by bylo možné poměřovat její argumentaci o nedostatečném, resp. nepřezkoumatelném, odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Byli to přitom naopak žalovaní, kdo svoji argumentaci podložili listinnými důkazy. Nad rámec této v ústavní stížnosti přímo formulované stížnostní námitky, Ústavní soud toliko ještě pro úplnost dodává, že i kdyby stěžovatelka prokázala včasnost oznámení o postoupení pohledávky, toto oznámení by bylo z důvodů shora rekapitulovaných - jež správně vysvětlily obecné soudy - neplatné pro neurčitost. Na jejich argumentaci proto na tomto místě postačí toliko odkázat.

10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

11. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, nepřipadá z povahy věci do úvahy ani odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2254/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies