II. ÚS 2214/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Nenada Pedoviče, zastoupeného JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Stallichova 11, Praha 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č. j. 4 Ad 2/2013-72, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 4 Ads 99/2013-39, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou dne 30. 6. 2014 (a dodatečně odůvodněnou dne 28. 7. 2014), tedy v zákonem stanovené lhůtě (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Vytýká, že jimi správní soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 [stěžovatel zjevně chybně označil čl. 8 odst. 2, který však upravuje podmínky zbavení osobní svobody (pozn. ÚS)] Listiny základních práv a svobod, a také v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v hodnocení důkazů, které jsou prý v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry.

2. Podstatou rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, bylo zamítnutí žaloby brojící proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 12. 2012, č. j. MPSV-UM/12104/12/9S-HMP, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 7. 9. 2012, č. j. 6887/2012/AAK, o poskytování dávky pomoci v hmotné nouzi - sníženého příspěvku na živobytí ve výši 2.020 Kč (z původní částky 2.905 Kč) měsíčně od listopadu 2009.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky stejnou argumentaci, jako v řízeních předchozích. Tvrdí, že doba, po kterou bylo o jeho žádosti o přiznání příspěvku na živobytí ze dne 27. 5. 2009 rozhodováno, byla nepřiměřeně dlouhá. Tento příspěvek mu byl vyplacen fakticky až v lednu 2012 a nikoliv v květnu 2009. Za pobírání tohoto příspěvku je přitom třeba považovat období, za které byl tento příspěvek fakticky vyplacen, a nikoliv, za které mu náležel, resp. byl přiznán se zpětnou účinností po 31 měsících. Pokud mu bylo vytýkáno, že si měl najít vhodné zaměstnání, anebo si udržovat pracovní návyky dobrovolnickou či veřejnou službou, o ničem takovém nebyl poučen.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných (správních) soudů a orgánů veřejné správy však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů a orgánů veřejné správy ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v nyní posuzovaném případě v řízení o podané kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě pouze opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, a brojí výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však ze shora předestřených důvodů nepřísluší.

7. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že se Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. g) tohoto zákona v relevantním znění totiž platilo, že "[č]ástka živobytí osoby činí u osoby, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, částku existenčního minima; zvýšení částky živobytí podle § 25 až 28 a 30 této osobě nenáleží. Toto ustanovení se nevztahuje na osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3), osobu pobírající podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, osobu, která má příjem z výdělečné činnosti, osobu, která je invalidní v prvním nebo ve druhém stupni, a osobu, která vykonává dobrovolnickou službu nebo veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci." Je tak zřejmé, že stanovení částek živobytí odráželo časový a zásluhový faktor. Časový faktor se projevoval v pobírání příspěvku déle než 6 kalendářních měsíců a zásluhový v pozitivní motivaci dotčené osoby překonat nepříznivou sociální situaci prostřednictvím práce nebo dobrovolnické služby.

8. Ústavní soud s ohledem na svoje výše popsané vymezení neshledal důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat výklad podústavního práva, poskytnutý oběma správními soudy, podle něhož je pro účely ustanovení § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi nutno za pobírání příspěvku považovat nikoliv období, kdy byl stěžovateli příspěvek vyplacen, nýbrž za které období mu byla tato dávka přiznána, tzn., ke kterému období se váže, neboť k tomuto kalendářnímu měsíci se pojí i posouzení podmínek pro přiznání dávky. Skutečnost, že mezi termínem výplaty dávky a kalendářním měsícem, k němuž se dávka váže, je časová prodleva, může na straně správních orgánů představovat nečinnost, nezakládá však samozřejmě nezákonnost později vydaného správního rozhodnutí. Tento právní závěr pokládá Ústavní soud za souladný se zněním zákona i s jeho smyslem. Rovněž odůvodnění správních soudů (opřené o citovanou dřívější ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu) ohledně tzv. sankčního snížení částky živobytí až na existenční minimum v důsledku uplatnění zmíněného časového a zásluhového faktoru, je přesvědčivé a rovněž v této argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádný projev protiústavní svévole či jiného pochybení.

9. Toto pochybení neshledal Ústavní soud konečně ani v tom, že stěžovatel tvrdil, že nebyl správním orgánem dostatečně poučen o způsobu výpočtu předmětné dávky. K tomu Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností správně zdůraznil, že snížení příspěvku na živobytí po 6 měsících jeho pobírání plyne přímo ze zákona a bylo proto věcí stěžovatele, aby se s příslušnou právní úpravou, která opustila dřívější přístup a požadovala po příjemcích dávky vlastní aktivitu, náležitě seznámil. Nejvyšší správní soud příhodně poukázal rovněž na skutečnost, že stěžovatel žádal o příspěvek na živobytí opakovaně a tudíž byl s orgány pomoci v hmotné nouzi v dlouhodobějším kontaktu a nemůže proto nyní tvrdit, že se v tíživé sociální situaci ocitl poprvé a nevěděl proto, jak se má zachovat.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud činí závěr, že napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu považuje za ústavně konformní a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2214/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies