II. ÚS 2162/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Slachové, zastoupené Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 3. 2013, č. j. 76 EXE 1521/2012-67, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2013, č. j. 11 Co 303/2013-80 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 11 Co 303/2013-99), a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 4390/2013-121, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 24. 6. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Krajský soud v Plzni k odvolání povinné (stěžovatelky) napadeným usnesením potvrdil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň - město, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce proti ní k vymožení peněžitého plnění ve výši 359.698 Kč s tam specifikovanými úroky s prodlení a náklady řízení pro oprávněnou (obchodní společnost PARK OBCHOD s. r. o.), která byla nařízena na základě usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 8. 2012, č. j. 76 EXE 1521/2012-17, přičemž exekučním titulem se stal rozsudek pro zmeškání Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2012, č. j. 35 C 146/2011-80. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení krajského soudu pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ustanovení § 241b odst. 3 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "o. s. ř."), neboť "ačkoliv povinná spojuje přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, neuvádí, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, popř. jaká právní otázka má být řešena jinak (tedy jak byla dosud dovolacím soudem řešena; a jak má být řešena podle dovolatelky). Úprava přípustnosti dovolání účinná od 1. 1. 2013 nespojuje přípustnost dovolání s otázkami zásadního právního významu, jak v podstatě dovolatelka činí, nýbrž s důvody uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř." (str. 2 usnesení).

3. Stěžovatelka v uvedených řízeních před obecnými soudy setrvale namítala, že citovaný rozsudek pro zmeškání, coby exekuční titul v exekučním řízení proti ní vedeném, jí nebyl řádně doručen, a proto nemůže být formálně ani materiálně vykonatelný. Řízení, které předcházelo vydání tohoto rozsudku, je tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Vadu řízení stěžovatelka konkrétně spatřovala ve třech aspektech. Předně jí nalézací soud nedoručoval v souladu s ustanoveními § 50f odst. 3 ve spojení s § 173 odst. 1 o. s. ř., když jí byl platební rozkaz vhozen do poštovní schránky zaměstnavatele. Dále namítala, že nebyly splněny podmínky pro vydání samotného rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení § 153b o. s. ř., když jí bylo postupem nalézacího soudu znemožněno se aktivně v probíhajícím řízení bránit. V neposlední řadě pak stěžovatelka tvrdila, že nalézací soud po celou dobu řízení doručoval na nesprávnou adresu (adresu jejího trvalého bydliště), ačkoliv se tam stěžovatelka nezdržuje.

4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že tímto postupem nalézacího soudu došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nadto polemizuje se způsobem, jakým Nejvyšší soud v záhlaví citovaném usnesení posoudil přípustnost jí podaného dovolání, které prý splňovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, přičemž Nejvyšší soud byl v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen přihlédnout k uvedeným vadám řízení před nalézacím soudem, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako je tomu v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní dimenzi, předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy.

8. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka se sice domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v rámci exekučního řízení proti ní vedeného, z obsahu předestřených námitek je ovšem zcela zřejmé, že jimi i nadále zpochybňuje především postup nalézacího soudu v řízení ústícím do vydání rozsudku pro zmeškání coby exekučního titulu. Jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti tak představuje toliko další pokračování snahy stěžovatelky zvrátit tento pro ni nepříznivý výsledek řízení, ačkoliv k jejich uplatnění měla dostatečný procesní prostor a k dispozici efektivní procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohla případně domoci včasné nápravy (např. návrh na vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř. a zejména návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř., resp. odvolání proti němu), které však nevyužila.

9. Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů proto Ústavní soud konstatuje, že je nelze označit za svévolná či nepředvídatelná a neshledal v nich proto porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se obecné soudy neztotožnily s námitkami stěžovatelky, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, ačkoliv stěžovatelka ve svém dovolání předestřela téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tak svou argumentaci nepřizpůsobila specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku.

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2162/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies