II. ÚS 2076/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NOKI, s. r. o., se sídlem Na Pankráci 1337/109, Praha 4, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 4 Ads 39/2014 - 21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 17. 6. 2014 a doplněnou podáním ze dne 2. 7. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla porušena její základní práva, garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014, č. j. 11 Af 49/2011-33. Tímto rozsudkem městský soud zamítl její správní žalobu, směřující proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 3. 2011, č. j. 2011/19737-424, kterým žalované ministerstvo zamítlo její odvolání a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy - pobočky v Praze 4 ze dne 27. 8. 2008, č. j. ÚP4/OPaK/1497/06/01, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném k 31. 12. 2005, poukázat do státního rozpočtu odvod za rok 2005 ve výši 46.053 Kč do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí, neboť při kontrole provedené úřadem práce dne 23. 6. 2008 byla zjištěna nesprávná výše odvodu povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rok 2005, a to v částce nižší právě o 46.053 Kč. Z předložených dokladů totiž vyplynulo, že zaměstnanec stěžovatelky, Ing. Oldřich Taraba, CSc., je osobou těžce zdravotně postiženou ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, jak tvrdila stěžovatelka, přičemž uvedenou skutečnost nebyla schopna prokázat zákonem požadovaným způsobem, tzn. "potvrzením nebo rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení" ve smyslu ustanovení § 67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti. Stěžovatelkou předložený výpis ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby pro potřeby OÚ/MÚ, konaného dne 29. 5. 2002, podle kterého je uvedený zaměstnanec občanem těžce zdravotně postiženým ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, správní orgány za takový doklad nepovažovaly.

3. Stěžovatelka v řízení před správními orgány i v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale namítala, že postup správních orgánů byl nezákonný, založený na nesprávném právním posouzení věci a vycházející z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Konkrétně namítala, že z předmětného ustanovení § 67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti, dle něhož "(s)kutečnost, že je osobou se zdravotním postižením, dokládá fyzická osoba potvrzením nebo rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení", nelze jednoznačně dovodit, že jí předložený výpis ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby není takovým "potvrzením" ani "rozhodnutím správního orgánu", jak učinily správní orgány a jejich postup následně svými rozhodnutími aprobovaly i městský soud a Nejvyšší správní soud.

4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že tímto postupem správní orgány i obecné soudy zasáhly do jejích ústavně garantovaných základních práv. Nadto stěžovatelka polemizuje s právními závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v záhlaví citovaném rozsudku, které považuje za projev "přepjatého formalismu" a "mechanické aplikace" nejednoznačných ustanovení citovaných právních předpisů, a to v její neprospěch, když je po ní žádáno, aby měla "k dispozici několik různých potvrzení stejného orgánu státní správy dopadajícího na stejný skutkový a právní základ (zaměstnávání osob se zdravotním postižením)." Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že zákonem o zaměstnanosti požadovaným potvrzením disponovala (v podobě výpisu ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby), ze kterého veškeré relevantní skutečnosti vyplývají, a proto splňovala veškeré podmínky pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením stanovené citovaným zákonem.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podané o kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před správními orgány i před obecnými soudy, zejména pak v řízení o kasační stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

7. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Zejména důkladně se Nejvyšší správní soud z hlediska splnění podmínek a povinností pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, stanovených zaměstnavatelům citovaným zákonem o zaměstnanosti, zabýval povahou stěžovatelkou předloženého výpisu ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby, přičemž dospěl k závěru, že "[v]ýpis ze záznamu o jednání Lékařské posudkové služby pro potřeby OÚ/MÚ, vydaný lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení, pro účely jiného řízení prováděného orgánem odlišným od orgánů sociálního zabezpečení vyjmenovaných v § 3 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, na základě kterého byl zaměstnanec stěžovatele posléze uznán občanem těžce zdravotně postiženým ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nepředstavuje potvrzení nebo rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení, že je osobou zdravotně znevýhodněnou ve smyslu § 67 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti" (str. 5 rozsudku). Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze závěrů, k nimž dospěl ve svém dřívějším, v odůvodnění citovaném rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 4 Ads 59/2011-83, v němž u kasační stížnosti téže stěžovatelky dospěl ke shodným právním závěrům, které byly následně ústavně aprobovány Ústavním soudem v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1516/12 ze dne 20. 11. 2012 (http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud se tak ani v tomto případě neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že se ze strany Nejvyššího správního soudu jednalo o "přepjatě formalistický" výklad či "mechanickou aplikaci" příslušných právních předpisů. Jeho postup považuje za plně ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka s uvedenými právními závěry Nejvyššího správního soudu setrvale neztotožňuje, sama o sobě takové porušení jejích základních práv nezakládá.

9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2076/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies