I. ÚS 21/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Pavlou Janečkovou, advokátkou se sídlem Saskova 1625, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 1083/2013-20, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 9 To 149/2013-282 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2013, č. j. 3 T 7/2013-255, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, kterého se dopustil tím, že ve dvou hernách zranil a ohrožoval tam obsluhující ženy, vzal si jejich kasírtašky s penězi a uprchl. Za to byl stěžovatel potrestán trestem odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále byl zavázán nahradit vzniklou škodu. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku obvodního soudu zamítnuto. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a nedostatek důkazů svědčících o jeho vině. Opakuje ve své stížnosti výhrady, které již uvedl ve svém odvolání i dovolání - poukazuje na chybné provedení rekongnice poškozenými ženami, jelikož jejímu provedení předcházelo tzv. typování pachatele dle předložených fotografií. Dále poukazuje na to, že výslechy dvou jeho příbuzných, které soudu navrhoval a které měly prokázat, že se zdržoval v inkriminovanou dobu doma, nebyly soudem provedeny. Zásah do svého práva na spravedlivý proces tedy stěžovatel spatřuje v tom, že nebylo provedeno dostatek důkazů svědčících o vině stěžovatele a že se ani nalézací, ani odvolací soud s tímto nedostatkem důkazů, svědčících o vině stěžovatele, dostatečně nevypořádal.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Stěžovatel svou ústavní stížnost staví na argumentech, které již sdělil odvolacímu soudu, jenž se však s těmito argumenty stěžovatele řádně vypořádal. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zejména vysvětlil, že sice před zahájením trestního stíhání poškozené typovaly pachatele mezi fotografiemi dalších osob, to však sloužilo toliko k operativnímu pátrání. Rekognice pak následovala po delším časovém úseku a obě poškozené nezávisle na sobě po řádném výslechu stěžovatele bezpečně označily. Podstatné však je i to, že vina stěžovatele byla doložena nejen rekognicí, ale i výpověďmi obou poškozených žen, a dále byla též podpořena kamerovým záznamem z průběhu skutků i nepřímo výpověďmi zaměstnavatelů obou poškozených žen. Odvolací soud rovněž vysvětlil, že výslechy stěžovatelových příbuzných nebyly provedeny mimo jiné i proto, že sám stěžovatel na nich netrval.

6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, mu nepřísluší instanční přezkum jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a vypořádávají se se všemi námitkami stěžovatele.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 21/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies