IV. ÚS 3813/13

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Blaženy Pekové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Náměstí Václava Hanky 828, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 54 Co 389/2012-143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti zrušení práva společného nájmu blíže specifikovaného bytu, přičemž výlučným nájemcem bytu byl určen žalovaný (bývalý manžel stěžovatelky). Stěžovatelce soud uložil byt vyklidit a vyklizený byt předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, současně rozhodl o nákladech řízení. V následných vývodech polemizuje pak stěžovatelka s právními a skutkovými závěry soudů obou stupňů a setrvává na svém základním tvrzení, totiž, že žalovaný jednak byl protiprávně zvýhodněn v rozporu s jeho zásluhami o získání a rekonstrukci bytu, jednak že soudy jednostranně přihlédly ke kritériu účelného využití bytu. Nedostatečná pozornost, kterou obecné soudy s poukazem na bezvýznamnost sporu věnovaly, aniž by zohlednily neplacení plynu a el. energie a budoucí privatizaci bytu, měla za následek nesprávné skutkové a tím i právní závěry.

3. Soudní rozhodnutí ve věci, které stěžovatelka napadla ústavní stížností, je dle jejího názoru naprosto nepředvídatelné a překvapující, a přitom právě předvídatelnost a přesvědčivost rozhodnutí sporu včetně jeho odůvodnění je jeden ze základních požadavků na spravedlivý proces a zachování principu právní jistoty Odůvodnění rozhodnutí soudů vykazují znaky naprosté libovůle ve výběru posuzovaných důkazů a jejich hodnocení a tím vedou k nesprávnému rozhodnutí ve věci.

4. Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) bylo dle názoru stěžovatelky porušeno tím, že soud se podaným odvoláním řádně nezabýval a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože rozsudek neměl oporu v provedeném dokazování. Postup odvolacího soudu je tak třeba hodnotit jako odmítnutí spravedlnosti.

5. Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 26 Cdo 2124/2013 odmítnuto, protože napadené rozhodnutí nemělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

6. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisu, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

9. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění uvádí stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly její žalobě a domáhala se dalšího přezkumu její věci Ústavním soudem.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům v prvé řadě vytkla, že obecné soudy, s poukazem na bezvýznamnost sporu, poškodily její práva a vyvodily nesprávné skutkové i právní závěry. Stěžovatelka v podstatě pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Co se týče skutkového stavu věci, nemohl odvolací soud přihlédnout k nově uplatněným tvrzením (že žalovaný nezaplatil za plyn a elektřinu v r. 2011, resp. za r. 2012), neboť tyto skutečnosti nepochybně musely nastat ještě za řízení před soudem I. stupně, aniž tvrzení bylo v řízení před ním uplatněno a prokazováno. V tomto směru jde o nepřípustné novoty ve smyslu § 213 odst. 5 o. s. ř.

13. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami vůči správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu soudem I. stupně a uvedl, že převážně jde o polemiku stěžovatelky se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a rozhodnutí odůvodnil ve shodě s ustanovením § 157 o. s. ř. Jednalo se o spor mezi bývalými manželi o další nájem bytu dle ustanovení § 705 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., tudíž jeho význam pro účastníky je v dnešní době podstatně snížen (přebytek volných bytů, smluvní nájemné). Tuto okolnost vzal odvolací soud v úvahu při otázce rozsahu a hloubky dokazování. Smyslem dokazování je zjistit okolnosti pro rozhodnutí sporu významné, nikoliv se podrobně zabývat dlouholetou historií již zaniklého manželství a odlišnostmi jejího líčení stranami sporu.

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka včasné dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení bod 7, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze se zřetelem k shora uvedenému usuzovat ani prostřednictvím namítané výtky, kdy stěžovatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že výlučným nájemcem bytu byl určen podle § 705 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. žalovaný.

15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud stěžovatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení dané věci ve smyslu § 705 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. bylo nesprávné, proto námitka stěžovatelky nemohla obstát. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledal [§ 237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl dle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o. s. ř.

16. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06; vše opět dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.

17. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že pro určení žalovaného jako výlučného nájemce předmětného bytu neučinily obecné soudy žádná skutková zjištění a neprovedly žádné důkazy. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že zákonná hlediska nejsou využitelná (příčiny rozvratu manželství, podíl účastníků na údržbě a opravách, financování atd.), proto zvolil hledisko účelnějšího využití bytu žalovaným a vyložil, z jakého důvodu k ostatním hlediskům nepřihlédl. Odůvodnění vyslovených závěrů pak Ústavní soud považuje i z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces za dostačující.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3813/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies