II. ÚS 2054/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kliky, zastoupeného JUDr. Danou Večerníkovou, advokátkou se sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 11. 2013, č. j. 52 A 13/2013-64, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 4 As 167/2013-34, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu a následně i kasační stížnost ve věci přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 21. 3. 2013, č. j. KrÚ 18333/2013/ODSH/14. Tímto rozhodnutím krajský úřad potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 8. 1. 2013, č. j. OSA/P-1653/12-D/39, jímž byl stěžovatel uznán vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 27. 9. 2012 v blíže specifikovaném místě překročil nejvyšší dovolenou rychlost 50km/hod v obci, když jel rychlostí 66 km/hod. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč.

2. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí správních soudů porušila jeho právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento zásah do svých práv spatřuje v hodnocení skutkového stavu soudy, neboť tvrdí, že se přestupku nedopustil. Proto také v předchozím řízení navrhoval provedení znaleckého posudku k přezkoumání přesnosti měření měřícího zařízení, provedení šetření na místě spáchání přestupku a poukazoval také na nedostatečné dopravní značení na daném místě. Těmto důkazním návrhům však nebylo vyhověno. Soudy se nezabývaly ani tím, že stěžovatel svým jednáním nikoho neohrozil. Při ukládání pokuty pak nebylo zohledněno, že stěžovatel je ve starobním důchodu, je mu více než 70 let a je tělesně postižený.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž ve vztahu k rozhodnutí orgánů veřejné moci založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.

4. V nyní projednávaném případě však musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě a obsáhle vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatele.

5. Pokud stěžovatel namítá neprovedení navržených důkazů (přezkoumání přesnosti měření měřícího zařízení, provedení šetření na místě spáchání přestupku), mělo by toto tvrzení v řízení o ústavní stížnosti relevanci toliko tehdy, pakliže by se jednalo o situaci, označovanou jako tzv. opomenutý důkaz. Tato procesní situace by nastala, pokud by stěžovatel navrhl provedení konkrétního důkazu, přičemž však tento by byl soudem buď zcela opomenut, anebo zamítnut bez toho, že by soud dostatečně vyložil, proč jeho provedení považuje za nadbytečné, nemožné či jinak nepotřebné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93, Sb. n. u., sv. 2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Z obsahu odůvodnění napadených rozsudků správních soudů nicméně je zřejmé, že se soudy v nyní projednávané věci nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny, a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn.

6. Z odůvodnění napadených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího správního soudu se tak podává, že pro závěr o spáchání předmětného přestupku byla rozhodná zejména dokumentace o naměřené rychlosti, fotodokumentace přestupku, ověřovací list silničního laserového rychloměru a potvrzení o proškolení, protokol o ústním jednání ze dne 18. 12. 2012 a fotografie místa šetření. Zejména fotodokumentace představovala v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů "privilegovaný" důkazní prostředek, podpořený rovněž údajem o platné kalibraci měřícího zařízení. Za těchto okolností soudy označily námitky stěžovatele za jeho pouze subjektivní pochybnosti, a ve vztahu k ověření nebo kalibraci radaru poukázaly na nevyužitou možnost vyžádat si jeho ověření nebo kalibraci. Soudy uzavřely, že byl-li důkaz o stěžovatelově rychlosti pořízen radarem, splňujícím všechny zákonné požadavky a řádně ověřeným, nejsou stěžovatelovy pochybnosti o správnosti naměřeného údaje způsobilé zpochybnit závěr o jeho přestupkovém jednání. Navíc, při ústním jednání dne 18. 12. 2012 samotný stěžovatel připustil, že mohl jet rychlostí kolem 60 km/hod. Oba správní soudy se rovněž vypořádaly s návrhem, aby krajský soud přímo na místě zjistil, zda "náhodný řidič" pozná, že se stále nachází v obci, když uvedly, že nejsou rozhodující pocity turisty "z poznávání okolního rázu krajiny" (čímž právě argumentoval stěžovatel), nýbrž dopravní značení, označující začátek a konec obce. Přitom ani stěžovatel netvrdil, že by toto značení v obci chybělo. Ohledně námitky, že stěžovatel svým jednáním nikoho neohrozil, soudy připomněly, že u tohoto přestupku není zákonným znakem pro vznik odpovědnosti konkrétní ohrožení jiné osoby. Konečně k výši uložené pokuty soudy konstatovaly, že byla uložena na samé dolní hranici zákonné sazby.

7. Ústavní soud má s ohledem na obsah odůvodnění obou napadených rozsudků správních soudů za to, že se nyní předestřenými námitkami stěžovatele zabývaly dostatečně a jejich postup při hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za ústavně souladný, když u těch důkazů, které nebyly provedeny, přesvědčivě vyložily, proč by jejich provedení nebylo s ohledem na ostatní zjištěné okolnosti věci účelné a smysluplné. Nebyl tak shledán ani tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Ústavní soud dodává, že mu přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů; takový stav však v posuzované věci zcela jednoznačně shledán nebyl.

10. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2054/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies