II. ÚS 1691/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Brychty, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, LL.M., advokátem se sídlem Wurmova 601/16, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014 č. j. 20 Co 501/2013-68 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.září 2013 č. j. 25 C 235/2012 -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2014, stěžovatel napadl výše označené rozsudky, a to pro jejich rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý proces, které zaručuje čl. 36 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle tvrzení stěžovatele v řízení došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel se žalobou proti České republice (zastoupenou Ministerstvem pro místní rozvoj) domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy a požadoval finanční náhradu této újmy ve výši 23 000 Kč za nesprávný úřední postup Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odboru výstavby a územního plánování (dále jen "správní úřad I. stupně"). Nesouhlasil se závěry obou soudů, že žádné nezákonné rozhodnutí neexistuje, když rozhodnutí správního úřadu I. stupně bylo zrušeno rozhodnutím správního úřadu II. stupně. Řízení bylo přerušeno a poté zastaveno, neboť žadatel o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby (vlastník sousedního pozemku stěžovatele) nedodal ve stanovené lhůtě potřebné doklady. Rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti jsou dle jeho názoru v rozporu nejen s explicitní právní úpravou obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., ale rovněž jdoucí proti smyslu a účelu tohoto právního předpisu.

Stěžovatel nesouhlasil se zamítnutím žaloby a nepřiznání náhrady nemajetkové újmy, kdy má za to, že obecné soudy nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu. Stěžovatel tvrdil, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž vedl ke vzniku nemajetkové újmy, která měla být reparována. Za stěžejní pochybení soudů v tomto ohledu považoval stěžovatel to, že se nevypořádaly s námitkami a předloženými důkazy (nicotnost rozhodnutí), nesprávný postup správního úřadu II. stupně a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Daný nesprávný úřední postup ve svých důsledcích narušil sousedské vztahy a v evidenci katastru nemovitostí je evidována menší výměra těchto pozemků než byla před výstavbou vodovodního řádu. Stěžovatel tvrdil, že byl zbytečně vystaven období nejistoty ohledně výsledku daného řízení, a to díky tomu, že správní úřady nerespektovaly platnou právní úpravu a ustálenou judikaturu soudů vyšších stupňů.

Oba soudy hodnotily předmětnou situaci chybně, když danou věc posoudily izolovaně pouze v kontextu zrušení rozhodnutí správního úřadu I. stupně rozhodnutím správního úřadu II. stupně. Soudy zcela rezignovaly na hodnocení vlastního procesu a jeho souladnosti s právními předpisy a ustálenou soudní judikaturou.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil a požádal o přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby. Obecné soudy rozhodly, že požadavek stěžovatele na zaplacení 23 000 Kč nelze posoudit podle ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb."), jako nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění za majetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje toliko v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.

Právní úprava ustanovení § 7 odst. 1, odst. 2, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. vymezuje podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu - existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

Soud I. stupně se zabýval podstatou sporu mezi stěžovatelem a žalovanou a dospěl k závěru, že z postupu správního úřadu I. stupně, které vyústilo ve vydání rozhodnutí o umístění stavby [mimo jiné stavby oplocení na pozemcích stěžovatele (parc. č. X1, X2 a X3 v k. ú. Moravské Budějovice)], nelze dovodit splnění první podmínky, tj. nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu pro vznik odpovědnosti státu za stěžovatelem tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb.

Stěžovatelem tvrzená nesprávnost postupu prvostupňového stavebního úřadu by se nutně projevila v obsahu jeho rozhodnutí o umístění stavby plotu a může být zvažována pouze z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97). Rozhodnutí správního úřadu I. stupně (ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. OVUP/3304/201 l/Ha) není nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným a bylo zrušeno na základě stěžovatelem podaného řádného opravného prostředku dříve, než se stalo právně závazným. Soud I. stupně proto žalobou uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. zamítl.

Odvolací soud k odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu daném dle § 212 a § 212a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., účinného od 1. 1. 2014); odvolání však opodstatněným neshledal.

Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový základ, z něhož dovodil správné skutkové i právní závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. V předmětné věci nebyla splněna základní podmínka vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., a to existence nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona nebo nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona. Rozhodnutí správního úřadu I. stupně, z něhož stěžovatel dovozuje tvrzenou nemajetkovou újmu, bylo zrušeno v rámci odvolacího řízení, aniž bylo předběžně vykonatelné a ustanovení § 8 odst. 1 zákona na ně nedopadá.

Odvolací soud se rovněž správně vypořádal s námitkou stěžovatele o nicotnosti rozhodnutí (str. 4). Dovodil, že vyjádření nesprávného právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, nýbrž - za splnění dalších zákonných podmínek - může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát mohl nést odpovědnost pouze v případě, kdyby bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). Konstrukce stěžovatele o nicotnosti v odvolacím řízení zrušeného rozhodnutí správního úřadu I. stupně prostřednictvím jeho věcných vad, kterou předestřel až v rámci odvolacího řízení, je nepřípadná.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, ve shodě s ustanovením § 157 o. s. ř., je zřejmé, že se soudy zaobíraly podstatou nároku na náhradu přiměřeného zadostiučinění za majetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., ale nárok neshledaly důvodným. Stejně tak je z odůvodnění zřejmé, proč soudy dospěly k závěru, že v tomto konkrétním případě nebyla splněna základní podmínka vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., a to existence nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nebo nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel uplatnil v rámci svého opravného prostředku, a s níž se již odvolací soud, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádal a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

Vzhledem k tomu Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodne Ústavní soud o návrhu stěžovatele podaném před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§ 29 a § 30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení vyhovět. (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, III. ÚS 3290/11, usnesení sp. zn. III. ÚS 3290/11 ze dne 15. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 1691/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies