II. ÚS 2090/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) FI&BA Praha, spol. s r. o. se sídlem v Praze 3, Vlkova 24, 2) Ing. Tamary Kobělkové a 3) Zdeňka Kobělky, všichni zastoupeni Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 23 Cdo 3026/2013-141, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 13 Co 26/2013-111 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 8. 2012, č. j. 7 C 178/2012-18, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá.

III. Stěžovatelům se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.


Odůvodnění:

1. Dne 18. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností výslovně domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatelé svojí argumentací napadají též v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítají i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

2. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy, konkrétně pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Kromě požadavku kasace těchto rozhodnutí je ústavní stížnost spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti a stěžovatelé navrhují, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

3. Podstatou argumentace stěžovatelů je názor, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyly dány podmínky pro to, aby jim jako žalovaným mohla být uložena povinnost zaplatit tam stanovenou částku rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Poučení ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř. totiž neobsahovalo výslovný odkaz na toto zákonné ustanovení. Dále stěžovatelé s přiměřeným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011 (veškerá judikatura Nejvyššího soudu je dostupná na stránkách http://www.nsoud.cz) dovozují, že žalobci v jejich věci žádali různé nároky, k nimž nebylo možno přistoupit společně a dovozovat u nich fikci uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Nadto listiny označené jako "uznání závazku" a "smlouva o převzetí dluhu", z nichž obvodní soud při posuzování žalobního žádání, respektive při vydávání rozsudku pro uznání, vycházel, jsou podle stěžovatelů absolutně neplatné pro neurčitost (zde stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4975/2010, vztahující se k aspektům určitosti uznávaného závazku). Stejně tak se stěžovatelé domnívají, že soud nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť žaloba nebyla projednatelná pro neurčitost požadovaného příslušenství (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Stěžovatelé se dovolávají mimo jiné shora označených publikovaných rozsudků Nejvyššího soudu, z nichž podle jejich názoru plyne, že v jejich případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Soudy se přitom podle názoru stěžovatelů s těmito rozhodnutími dostatečně nevypořádaly.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná

6. K argumentaci stěžovatelů uvádí Ústavní soud zejména následující:

7. Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 platilo, že "[vyžadovala-li] to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, [mohl] předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2". Lhůta k podání vyjádření podle odstavce 1 nesměla být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. "Jestliže se [ovšem podle odstavce 5 téhož ustanovení] žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádř[il] a ani ve stanovené lhůtě soudu nesděl[il], jaký vážný důvod mu v tom brán[il], [mělo] se za to, že nárok, který [byl] proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) [musel] být poučen. To neplat[ilo], [byly-li] splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby."

8. Na citované ustanovení § 114b o. s. ř. navazuje ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., v souladu s nímž "[r]ozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6)". Ústavní soud konstatuje, že z citovaných zákonných ustanovení (a ostatně ani z odborné literatury nebo judikatury) nevyplývá, že by součástí shora stanovené poučovací povinnosti musel být výslovný odkaz na ustanovení § 114b o. s. ř. tak, jak se domnívají stěžovatelé, kteří se domnívají, že když tomu tak v nyní projednávané věci nebylo, nedostalo se jim poučení řádného. Ústavní soud zastává názor, že důležitý je obsah poučení, poskytovaného účastníkovi řízení (tzn. žalovanému), a nikoliv přesné a nutno říci i čistě formální označení aplikovaného zákonného ustanovení. Dlužno konstatovat, že ani sami stěžovatelé nepředkládají žádnou argumentaci, v jejímž světle by takový výslovný odkaz byl natolik zásadní, že by jeho absence byla způsobilá vést k porušení některého z principů práva na spravedlivý proces. Tuto uplatněnou stížnostní námitku proto Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou, neboť z obsahu poučení, kterého se dostalo stěžovatelům coby žalovaným, jednoznačně plyne, že bylo zcela přesné, odpovídající obsahu dotčených ustanovení o. s. ř. a zejména z něho jednoznačně vyplývaly následky, které stěžovatelům hrozily v případě nerespektování poučení - vydání rozsudku pro uznání, a to bez nařízení jednání.

9. Argumentují-li stěžovatelé tím, že obecné soudy se při zkoumání splnění podmínek vydání rozsudku pro uznání vůbec nezabývaly oprávněností nároků vznesených žalobci, pak stěžovatelé přehlížejí, že soudy naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání hodnotí (kromě hledisek stanovených v § 153a o. s. ř.) toliko z hlediska ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 42 odst. 4 o. s. ř. To znamená, že zkoumají vedle náležitostí fikce uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., zda žaloba splňuje obecné náležitosti podání (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012). Tento přístup ostatně odpovídá i stěžovateli citovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 968/2003, kdy rozsudek pro uznání nemohl být vydán proto, že žalobou tam rekapitulovanou bylo žádáno zaplacení částky "asi 23.000,- Kč", což je samozřejmě výrazně odlišná situace, než která nastala v nyní rozhodovaném případě.

10. Žádný nedostatek takovéhoto zásadního charakteru stran náležitostí tak žaloba, jež vyústila ve vydání rozsudku pro uznání ve věci stěžovatelů, nevykazovala. Ústavní soud rovněž nemá za to, že by žaloba směřující proti stěžovatelům obsahovala nároky, k nimž by nebylo možno přistoupit společně a dovodit u nich fikci uznání. Argumentace stěžovatelů ostatně v této souvislosti obsahuje řadu odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. shora), ovšem bez náležité individualizace pro právě projednávanou věc. Tato výtka se pak týká i odkazu stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4975/2010, pomocí jehož kritérií stěžovatelé nahlížejí na uznání závazku v jejich případě. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že právě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu na danou věc nedopadá, neboť se netýká způsobu rozhodnutí rozsudkem pro uznání, tak ze samotné ústavní stížnosti se podává, že "uznání závazku" ve věci stěžovatelů je písemné a jeho obsah je ve smyslu tohoto rozsudku dostatečně určitý (ve srovnání s věcí posuzovanou tehdy Nejvyšším soudem).

11. V souladu s výše uvedeným tak lze i podle Ústavního soudu konstatovat, že judikatura - stěžovateli citovaná - na jejich věc přímo nedopadá (srov. k tomu podrobně odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a pokud obecné soudy v této konkrétní věci dovodily, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, neshledává Ústavní soud na tomto závěru nic, co by svědčilo o jejich pochybení ústavní intenzity.

12. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

13. Za těchto okolností - vzhledem k výsledku řízení - musel být odmítnut rovněž návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť tyto by bylo možno přiznat jen podle výsledků řízení, - tedy úspěšnému účastníkovi řízení, což stěžovatelé nejsou. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, nepřipadá z povahy věci do úvahy ani odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2090/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies