II. ÚS 2103/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 10 T 147/2013, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 10 To 475/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 445/2014, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 19. 6. 2014 (a doplněnou dne 18. 7. 2014) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Benešově napadeným rozsudkem stěžovatele shledal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v relevantním znění (dále jen "trestní zákoník"). Za to jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši 40.000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, určil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 50 dnů. Současně okresní soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zrušil citovaný výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu 3 let, a uložil mu trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let.

2. Předmětného přečinu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 17. 8. 2013 poté, co požil větší množství alkoholických nápojů a v době, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila ještě nejméně 1,42 g/kg, řídil motorové vozidlo, kdy s ním cestovala i jeho přítelkyně a 5 dětí, přičemž vlivem požitého alkoholu nedokázal řádně reagovat na situaci na vozovce a při vyhýbání se jinému vozidlu narazil levou přední částí do středového svodidla, od něhož se odrazil, přejel přes oba jízdní pruhy a narazil do svodidel vpravo.

3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práv stěžovatele, zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

4. Konkrétní námitky stěžovatele spočívají v tom, že se obecné soudy dopustily pochybení, označovaného jako opomenutý důkaz. Stěžovatel totiž u hlavního líčení uvedl, že k dopravní nehodě došlo v důsledku jednání jiného řidiče, který před něj vjel z pravého jízdního pruhu a k nárazu do svodidla došlo v důsledku snahy zabránit srážce. Stěžovatel tedy nehodu nezpůsobil a takto vypověděl ihned po dopravní nehodě policistům, kteří však nebyli vyslechnuti. Obdobně stěžovatel vypovídal dne 26. 8. 2013 do protokolu o výslechu podezřelého. Pokud odvolací soud poukázal na změny ve výpovědích stěžovatele, je třeba vycházet z toho, že šlo o nahodilou a neočekávanou reakci v průběhu velmi krátkého okamžiku, což se projevilo v celkovém vnímání této události a v deformaci paměťových stop. Pokud odvolací soud konstatoval, že nebyl zjištěn žádný svědek dopravní nehody, opomenul výslech S. R. (15-letá dcera stěžovatele), která situaci předcházející nehodě sledovala. Odvolací soud rovněž řádně nevyložil, proč považoval obhajobu za nepřesvědčivou, resp. z čeho dovodil, že stěžovatel nemluvil pravdu. Obecné soudy se tak dopustily porušení zásady in dubio pro reo, neboť zavinění stěžovatele ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (tzn. způsobení dopravní nehody) nebylo bez důvodných pochybností prokázáno.

5. Stěžovatel dále argumentuje zásadou zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), jejíž porušení spatřuje v tom, že byl trestním příkazem odsouzen k peněžitému trestu ve výši 32.000 Kč a k trestu zákazu řízení motorových vozidel v délce 3 let. Proti tomuto trestnímu příkazu podal odpor; státní zástupce zůstal nečinný. V navazujícím hlavním líčení nedošlo k žádným zásadnějším změnám stran objasnění skutkového stavu věci a proto soud I. stupně rozhodl o uložení peněžitého trestu ve výši 32.000 Kč a současně uložil trest zákazu řízení motorových vozidel v délce 2 let. Teprve proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch stěžovatele a na jeho základě došlo k podstatnému zpřísnění uloženého trestu, a to bez doplnění skutkových zjištění dokazováním.

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí.

9. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, která by kasaci napadených rozhodnutí měla odůvodňovat. Namítá totiž porušení zásady in dubio pro reo a dále zásady zákazu změny k horšímu. Ústavní soud však žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou v podstatné míře pouhým opakováním jeho argumentace z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti, přičemž zejména odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal. Ústavní soud přitom nepovažuje za smysluplné tyto závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy pouze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze.

10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda postupem a rozhodnutím soudů nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny), tak, jak uvádí stěžovatel. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), anebo nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010).

11. V nyní projednávané věci stěžovatel nepopírá, že se dopustil dopravní nehody, a ani to, že řídil za situace, kdy byl ovlivněn alkoholem. Tvrdí však, že dopravní nehodu nezpůsobil a že k ní došlo v důsledku jednání jiného řidiče. K tomu Okresní soud v Benešově v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že tvrzení stěžovatele je v rozporu se stopami zjištěnými na místě nehody, neboť do středního travnatého pásu dálnice vyjel v místě, kde již betonové svodidlo míjel a narazil do něj tam, kde končilo a navazovalo na ně svodidlo kovové. Vlevo mu tedy nevznikla žádná překážka. Jakkoliv proto nelze vyloučit, že způsob jízdy stěžovatele byl reakcí na provoz na komunikaci před ním, byla tato reakce nesprávná právě v důsledku požití alkoholu, který reakce zpomaluje. Pokud stěžovatel tvrdil, že vozidlo před ním brzdilo, konstatoval soud, že žádné brzdné stopy na místě zjištěny nebyly. Odvolací soud následně konstatoval, že stěžovatel nevypovídal pravdu, když tvrdil, že vypil 3/4 - 1 litr vína předchozí den večer a šel spát ve 22 hod., a podrobně a přesvědčivě vyložil, proč musel vypít alkoholu podstatně více, případně později. Rovněž odůvodnil, v čem spatřoval rozpory ve výpovědích stěžovatele ohledně průběhu dopravní nehody (stěžovatel se nejprve vůbec nezmínil o tom, že by byl ohrožen jiným řidičem; vypověděl, že nejprve brzdil a pak strhl řízení, později však uvedl, že strhl řízení a v té chvíli začal i brzdit a v písemném odvolání nakonec tvrdil, že nejprve strhl řízení doleva a pak začal prudce brzdit). Za situace, kdy stěžovatel nevypovídal pravdu o vypitém alkoholu, nepovažoval soud za věrohodnou ani jeho výpověď o průběhu dopravní nehody. Rovněž krajský soud proto dospěl k závěru, že sice nelze jednoznačně stanovit, že k nehodě došlo výlučně v důsledku opilosti stěžovatele, nicméně je nepochybné, že přinejmenším schopnosti stěžovatele včas reagovat na nastalou situaci byly snížené, což se na vzniku nehody mohlo podílet nemalou měrou.

12. V tomto směru Ústavní soud, pamětliv shora popsaného restriktivního přístupu k přehodnocování důkazů, provedeného obecnými soudy v trestním řízení, nespatřuje žádný ústavněprávní deficit v závěrech nalézacího i odvolacího soudu. Z obsahu jejich rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy přiléhavě, řádně a podrobně vypořádaly s námitkami stěžovatele opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru o vině stěžovatele a v tomto směru Ústavnímu soudu v dalším postačuje odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Za této situace Ústavní soud neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jak požadoval stěžovatel. Jeho námitky, které uplatnil v ústavní stížnosti, totiž směřují jen do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, jež však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

13. Pokud stěžovatel zmiňuje tzv. opomenutý důkaz, je pravdou, že na veřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2013 u Krajského soudu v Praze stěžovatelův obhájce skutečně navrhl výslech dcery stěžovatele (č. l. 89), nicméně o tomto návrhu soud rozhodl tak, že se zamítá. Odvolacímu soudu lze vytknout, že v odůvodnění rozsudku následně nevyložil, proč považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné, případně nepotřebné z jiného důvodu. Tento deficit však do určité míry zhojil Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného usnesení nejprve podrobně a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, v jakých případech nemusí být navržený důkaz proveden, a dále vysvětlil, proč byl navržený důkaz výslechem dcery stěžovatele nadbytečným: seděla totiž ve vozidle vlevo přímo za stěžovatelem a její výhled dopředu byl proto velmi omezený. Nalézací ani odvolací soud ostatně netvrdily, že stěžovatel musel být jediným viníkem dopravní nehody. Podstatné je však, že byl přinejmenším jejím spoluviníkem a v důsledku požitého alkoholu a nepřiměřené rychlosti nedokázal včas a řádně zareagovat. Ani tato výpověď proto nemohla přinést jiný závěr, než učinily obecné soudy.

14. Za této situace Ústavní soud, jakkoliv krajskému soudu vytýká shora popsaný deficit spočívající v neodůvodnění neprovedení navrženého důkazu, musí konstatovat, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty. Takto viděno v nyní projednávané věci neshledal nedostatky ústavněprávní intenzity, a to zejména s ohledem na to, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o podaném dovolání odůvodnil, proč bylo provedení navrženého důkazu nadbytečné, a protože se s tímto hodnocením Ústavní soud ztotožňuje, bylo by proti logice věci a smyslu řízení o ústavní stížnosti, pokud by pouze z tohoto důvodu uvažoval o kasaci rozsudku krajského soudu. Pokud by tak totiž učinil, nevedlo by to k ničemu jinému, než že by tento soud vydal rozhodnutí sice nové, nicméně prakticky identické s rozhodnutím napadeným, pouze rozšířené o jeden odstavec argumentace, (zřejmě) shodné s argumentací Nejvyššího soudu. Takovýto postup Ústavního soudu by proto byl čirým formalismem. Ani tuto námitku tedy Ústavní soud neshledal opodstatněnou. Lze tak uzavřít, že obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.

15. Pokud stěžovatel argumentuje zásadou zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), konstatuje Ústavní soud nejprve v obecné rovině, že zásada, podle níž se postavení obviněného nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces. Tato zásada má již římskoprávní základ (Reformatio in peius iudici appellato non licet - srov. Digesta 49, 1, 1, pr. - Ulpianus), a byla i v našem právním prostoru postupně přejímána (např. § 290 in fine zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se zavádí nový řád soudu trestního). Teorie tuto zásadu odůvodňuje nutností garantovat možnost obviněného napadnout rozsudek v co nejširším rozsahu bez obav z rizika, že si situaci zhorší (Šámal, P. a kolektiv, Trestní řád - komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, 2005, C. H. Beck, str. 1959), tedy jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny) a v důsledku toho i práva na obhajobu.
16. Ohledně trestního příkazu nicméně Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturu (viz zejména nález III. ÚS 39/09 ze dne 10. 12. 2009, N 256/55 SbNU 471), podle níž trestní řád umožňuje v řízení před samosoudcem (tj. v řízení o trestných činech menší závažnosti) vydat bez projednání věci v hlavním líčení trestní příkaz dle § 314e odst. 1 trestního řádu a uložit jím tresty dle odst. 2 téhož ustanovení. Sama možnost rozhodnutí trestním příkazem není považována za rozpornou s právem obviněného na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti dle článku 38 odst. 2 Listiny, neboť toto právo může obviněný v plné míře realizovat tak, že proti trestnímu příkazu podá odpor. Trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Dle § 314g odst. 2 věty prvé za středníkem trestního řádu platí, že "při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu." Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Z hlediska spravedlivého procesu není tímto postupem obviněný zkrácen na možnosti dvouinstančního soudního řízení v trestních věcech, zaručeného v článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu dle § 23 odst. 1 tr. zák., resp. odpovídající kritériím dle § 31 tr. zák. (srov. § 39 tr. zákoníku), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci.
17. Je tak zřejmé, že v samotné skutečnosti, že v nyní projednávaném případě státní zástupce proti trestnímu příkazu nepodal odpor a učinil tak toliko stěžovatel, a rozsudkem pravomocně uložený trest byl nakonec vyšší, než byl trest uložený v trestním příkazu, a to bez zohlednění nových skutečností, ještě nelze spatřovat porušení uvedené zásady zákazu změny k horšímu. Podstatné je, že odvolací soud řádně a přesvědčivě vysvětlil, jaké okolnosti ho vedly k závěru o potřebě uložení vyššího trestu: stěžovatel byl silně opilý a musel si toho být vědom, již v minulosti byl postižen pro řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, vydal se na dlouhou cestu po dálnici z Prahy do Maďarska, vezl 6 osob - z toho 5 dětí a jednal proto krajně neodpovědně. Jen díky velmi šťastné náhodě zůstala dopravní nehoda bez tragických následků. Rovněž tuto námitku proto shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou.
18. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2103/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies