II. ÚS 3701/13

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., právně zastoupeného JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Filištínská 145, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 10. 2012 č.j. 1 T 129/2012-289, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 č. j. 10 To 167/2013-359 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013 č. j. 4 Tdo 988/2013-30, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 1, článku 39 a článku 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále mělo dojít k porušení článku 4 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců při podmíněně odloženém výkonu trestu na dobu 1 roku. Dále byl stěžovateli podle § 73 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a konečně byl stěžovatel zavázán podle § 228 odst. 1 trestního řádu také k náhradě škody ve výši 19.440,- Kč (poškozenému O. T.) a 9.791,- Kč (poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra). Poškozený O. T. byl se zbytkem svého nároku odkázán podle § 229 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 24. 9. 2011 ve večerních hodinách v obci Kunčí, nevěnoval pozornost tomu, že za ním z uvedeného objektu vyšel jeho strýc, poškozený O. T., s nímž se právě pohádal a jako řidič při rozjíždění svým vozidlem Ford Tranzit přední částí vozidla narazil do poškozeného T., jehož přítomnost před automobilem v důsledku vlastního rozčilení a tím spojené snížené pozornosti zjistil opožděně a v době, kdy hrozícímu nárazu vozidlem již nestačil zabránit; poškozený T. kolizí utrpěl poranění, jež vedla k následku odpovídajícímu ublížení na zdraví dle § 122 odst. 1 trestního zákoníku. Jako řidič motorového vozidla stěžovatel porušil příslušná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jež od účastníků silničního provozu vyžadují ohleduplnost a ukázněnost a řidičům ukládají, aby se vždy plně věnovali řízení vozidla.

Stěžovatel i poškozený napadli citovaný rozsudek okresního soudu odvoláními, o nichž jako soud odvolací rozhodl Krajský soud v Praze (na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. 8 Ntd 9/2013 o odnětí trestní věci stěžovatele a přikázání této věci Krajskému soudu v Praze) usnesením ze dne 21. 5. 2013 č. j. 5 To 167/2013, tak, že odvolání jako nedůvodná podle § 256 zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal stěžovatel ještě dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2013 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II

Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky jako v nalézacím řízení a v rámci řádného i mimořádného opravného prostředku, proto Ústavní soud zdůrazňuje jen hlavní body stížnosti, které se týkají práv chráněných v ústavní rovině.

Stěžovatel se domnívá, že v řízeních předcházejících bylo shora označenými rozhodnutími obecných soudů porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces především tím, že nebyly provedeny nebo opakovány stěžovatelem navrhované důkazy. Stěžovateli mělo být odepřeno právo na zákonného soudce a soud, když o odvolání rozhodoval Krajský soud v Praze, který podle stěžovatele není soudem k projednání věci příslušným.

Dle stěžovatele došlo již v přípravném řízení k porušení jeho základních práv tím, že procesní úkony prováděl vyloučený policejní orgán. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci činní policisté a státní zástupce jsou bývalí kolegové zmocněnkyně poškozeného, jež donedávna rovněž působila v řadách Policie České republiky. Stěžovatel je přesvědčen, že byl vůči němu v důsledku podjatosti policie uplatňován jiný procesní postup než vůči poškozenému zejména nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, jež měly podpořit verzi obhajoby. Okresní soud následně rovněž vyšel z verze poškozeného a nepřisvědčil verzi tvrzené stěžovatelem, že celou situaci zavinil poškozený a že stěžovatel jednal v krajní nouzi, neboť jej podnapilý poškozený ohrožoval a bránil mu, aby z místa činu odjel. Stěžovatel spatřuje v rozhodování obecných soudů prvky libovůle, jestliže se dostatečně nezabývaly podílem poškozeného na nehodě. Stěžovatelem je opětovně namítáno, že se obecné soudy nevypořádaly s průběhem skutkového děje tak, jak se odehrál. Stěžovatel přitom rozebírá relevanci jednotlivých důkazů a soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, resp. opakování některých důkazů. Stěžovatel dále namítá nesprávně uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, neboť má za to, že v daném případě se nejednalo o běžnou dopravní nehodu, nýbrž nehoda byla jen následkem neukázněného jednání poškozeného.

III

Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které již navrhovatel uplatňoval v původním řízení a s nimiž se již dostatečně zabývaly obecné soudy. Stěžovatel svou argumentaci z trestního řízení mnohomluvně rozvádí o nepodstatné podrobnosti či málo relevantní obecné úvahy, z nichž je patrná snaha posunout principiálně skutkovou polemiku do ústavněprávní roviny.

Jako zjevně neopodstatněné se jeví již tvrzení stěžovatele, že v jeho trestní věci rozhodovaly vyloučené orgány, případně, že byl odňat svému zákonnému soudci ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. V prvém případě měla být podjatost policejního orgánu či státního zástupce založena tím, že zmocněnkyně poškozeného byla do nedávné doby ve služebním poměru u Policie ČR a působila i na místním oddělení policie v obci, kde se předmětný skutek odehrál. Dle názoru Ústavního soudu však nemůže být poměr zpochybňující nestrannost dle § 30 odst. 1 trestního řádu bez dalšího založen sám tím, že právní zástupce obviněného, poškozeného či zúčastněné osoby byl v minulosti spolupracovníkem úředních osob, jež v dané věci vystupují jako orgány činné v trestním řízení a že se tyto osoby v uvedeném profesionálním kontextu navzájem znají; pouhá kolegialita nezakládá bez dalšího pochybnost, že příslušný orgán bude postupovat nestranně (srov. k tomu judikaturu obecných soudů, např. č. 30/07 a č. 45/02 Sb. rozh. tr.). Oproti tomu zcela jiná je situace v případě, kdy je poměr k osobám, jichž se řízení dotýká, založen blízkým příbuzenstvím. K odnětí trestní věci stěžovatele a k jejímu přikázání jinému odvolacímu soudu dle § 25 trestního řádu došlo s ohledem na dlouholeté působení otce stěžovatele jako soudce u Krajského soudu v Hradci Králové, kdy tento soudce je navíc v příbuzenském poměru i k poškozenému. Otázkou zákonnosti a přiměřenosti tohoto postupu se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 6 až 7 odůvodnění) a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

Zbylé námitky stěžovatele v zásadě zpochybňují způsob, jímž obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel přichází s odlišnou verzí skutkového děje, než jaká byla v trestním řízení zjištěna a od těchto změn pak odvíjí vlastní právní hodnocení. Ústavní soud předně nesouhlasí s tvrzením, že se obecné soudy skutkovými tvrzeními stěžovatele nezabývaly; tyto soudy naopak věnovaly obhajobě stěžovatele důkladnou pozornost. Za zásah do základních práv stěžovatele však nelze považovat skutečnost, že soudy, zejména soud odvolací, posléze nereagovaly na množství neustále se opakujících avšak irelevantních skutkových námitek stěžovatele. Ani Ústavní soud, nejsa další instancí trestního soudnictví, nehodlá argumenty stěžovatele opětovně do detailu rozebírat a vyvracet. Z hlediska ústavněprávního přezkumu postačí opakované konstatování, že a priori nelze obecným soudům vytýkat, jestliže uvěří výpovědi poškozeného tam, kde je nouze o jiné přímé důkazy. Případů, kdy "stojí tvrzení proti tvrzení", je v trestních věcech velké množství a osamocenou výpověď poškozeného lze jako určující pro skutková zjištění trestního soudu plně akceptovat, pokud je taková výpověď co do věrohodnosti náležitě přezkoumána. Ve věci stěžovatele se však o popsaný případ důkazní nouze nejedná, neboť soudy měly k dispozici i další důkazy, zejména lze poukázat na znalecký posudek z oboru dopravy, jenž se přiklonil k technické přijatelnosti výpovědi poškozeného.

Za klíčovou z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku považuje Ústavní soud ve shodě se závěry obecných soudů skutečnost, že stěžovatel, v okamžiku, kdy usedl za volant automobilu, měl a mohl vědět, že se podnapilý poškozený pohybuje v bezprostřední blízkosti automobilu, při jehož rozjezdu může dojít k jeho poranění. Šlo o požadavek přiměřené opatrnosti v intencích § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, jehož si stěžovatel jako řidič musel být vědom a měl se dobře přesvědčit, zda se před vozidlem žádná osoba nenachází. Proběhl-li skutkový děj tak, jak jej obecné soudy zjistily, nemůže obstát ani námitka stěžovatele, že jednal v krajní nouzi (či za okolností jí analogických). Dle zjištění obecných soudů totiž konflikt mezi stěžovatelem a jeho strýcem nebyl takového rázu, aby stěžovateli hrozil závažný útok (snad kromě strkání a políčků), jenž by jej jako řidiče opravňoval nebrat ohled na aktuálně nebezpečnou situaci při rozjíždění vozidla. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z hlediska právního hodnocení případ stěžovatele není analogický k případům, z nichž vychází část starší trestní judikatury (např. č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), zohledňuje-li zavinění účastníků silničního provozu odlišných od pachatele. Ze strany stěžovatele se totiž nejednalo o pouhou "volbu nesprávného řešení situace", ale o neopatrnost. Skutečnost, že šlo o chování do značné míry zkratové, jež vyvolal i poškozený svou účastí na hádce, resp. že poškozený nehodu spoluzavinil svým pohybem v bezprostřední blízkosti vozidla, zde nemůže mít vliv na naplnění znaků trestného činu, toliko na míru jeho škodlivosti a patří nanejvýš mezi polehčující okolnosti významné z hlediska ukládání trestu dle § 41 trestního zákoníku. Nalézací soud přihlédl k rozrušení stěžovatele v době spáchání trestného činu i ke skutečnosti, že poškozený mohl nehodě zabránit, a uložil stěžovateli podmíněný trest pod jednou polovinou zákonné trestní sazby. Jako přiměřený se jeví i trest zákazu činnosti motorových vozidel, který odráží fakt, že stěžovatel se trestného činu proti zdraví dopustil jako řidič vůči chodci, což není možné bagatelizovat.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3701/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies