IV. ÚS 1271/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jána Danka, zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem Kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2014 č. j. 14 Co 1090/2013-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, neboť odvolací soud neposkytl ochranu uvedeným právům stěžovatele.

Odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 1. 2013 č. j. 39 E 8/2013-6 ve výrocích II. a III. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Dále stěžovatel zpochybňoval názor odvolacího soudu, který porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, které je nutno chápat jako celek, jehož součástí je také právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka, který měl v řízení u soudu plný úspěch. Stěžovatel má právo požadovat, aby náklady výkonu rozhodnutí hradil neúspěšný účastník oprávněný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), který svým opomenutím zavinil promlčení svého práva předmětnou pohledávku vymáhat.

Krajský soud v Ústí nad Labem vycházel při vydání napadeného rozhodnutí z mylného předpokladu, že stěžovatel nepodal odvolání i proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 7. 2013 č. j. 39 E 8/2013-15, jímž byl předmětný výkon rozhodnutí zastaven. Exekuční spis totiž odvolání proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí neobsahoval. Odvolací soud sice vyzval stěžovatele, aby doložil, že podal odvolání proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 7. 2013 (č. j. 39 E 8/2013-15, o zastavení výkonu rozhodnutí), ale právní zástupkyně na tuto výzvu omylem zaslala shodné podání, které již odvolacímu soudu bylo doloženo. Dle přesvědčení stěžovatele je nespravedlivé vyvozovat právní důsledky proti stěžovateli z toho, že spis Okresního soudu v Chomutově nebyl kompletní.

Právní zástupkyně stěžovatele až po vydání napadeného rozhodnutí zjistila u Okresního soudu v Chomutově, že exekuční spis neobsahoval odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 7. 2013 č. j. 39 E 8/2013-15, kterým byl výkon rozhodnutí zastaven. Okresním soudem v Chomutově bylo zjištěno, že přestože odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 7. 2013 č. j. 39 E 8/2013-15 soudu došlo, nebylo z dosud nezjištěných důvodů vytištěno a založeno do exekučního spisu. Stejně tak ani návrh stěžovatele na zastavení předmětného výkonu rozhodnutí nebyl vytištěn a založen do exekučního spisu, ačkoli byl soudu řádně doručen. Až dodatečně byla podání zařazena do spisu sp. zn. 39 E 8/2013 a projednána.

Stěžovatel podotkl, že požaduje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí a s ohledem na důvody podání této ústavní stížnosti (resp. chování vedlejšího účastníka, který svým opomenutím zapříčinil promlčení svého práva vymáhat předmětnou pohledávku), požádal Ústavní soud, aby mu v souladu s ustanovením § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznal vůči vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

II.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

V souzené věci lze (je nutno) za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání podle § 236 a násl. o. s. ř. (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel byl o možnosti podání dovolání odvolacím soudem poučen, ale dovolání k Nejvyššímu soudu nepodal. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek nevyčerpal a podal ústavní stížnost Ústavnímu soudu předčasně.

V této souvislosti dovodila judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/2006, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 31. 12. 2012 včetně) vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím § 43 odst. 2 o. s. ř.) nebo neodstraněné vady. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá, jak bylo výše uvedeno. V takovém případě je proto třeba ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro nevyčerpání opravných prostředků. Tento závěr je nutno vztáhnout i na právě projednávaný případ. V daném případě proto nelze zvažovat, zda zde stěžovatel nebyl vystaven do situace, kde nemohl předvídat přípustnost dovolání (například lze poukázat na rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05). Závěr zde učiněný plyne jak z jednoznačné právní úpravy dovolání, tak judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Ústavní soud jako obiter dictum připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je nepřípustná.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že oprávněná podala u okresního soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí pro pohledávku 117 840 Kč s přísl., která jí byla vůči stěžovateli přiznána platebním rozkazem Okresního soudu v Chomutově č. j. 16 C 144/98-14 (v právní moci dne 7. 1. 2004) a kterou stěžovatel uhradil pouze částečně. Okresní soud v Chomutově návrhu vyhověl a usnesením ze dne 30. 10. 2003 (16 C 144/98-14) nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele pro 77 840 Kč. Okresní soud v Chomutově výkon rozhodnutí zastavil podle § 326a o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (usnesení ze dne 16. 7. 2013 č. j. 39 E 8/2013-15). V odvolacím řízení, přestože stěžovatel tvrdil, že využil opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, spis žádné jiné, než projednávané odvolání stěžovatele neobsahoval. Odvolání proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí s potvrzením o tom, že toto odvolání bylo okresnímu soudu doručeno, nebylo zástupkyní povinného doloženo ani na výzvu odvolacího soudu. Pokud zástupkyně povinného pouze doložila stejnopis projednávaného odvolání, nemohl se odvolací soud jejími tvrzeními zabývat.

Nad rámec toho, co bylo v řízení řešeno, Ústavní soud dodává, že nelze v řízení o výkon rozhodnutí dodatečně vznášet námitky promlčení, pokud nebyly uplatněny v nalézacím řízení, proto nelze spatřovat pochybení v postupu odvolacího soudu. Ústavní soud se nemohl zabývat ani dalšími tvrzeními stěžovatele, že spis neobsahoval odvolání proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, neboť není předmětem řízení o ústavní stížnosti ve výše označené věci. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 39 E 8/2013 je zřejmé, že podání byla zařazena na čl. 36-42, zažurnalizována a předložena soudu k jejímu projednání.

Ústavní soud přisvědčuje i závěrům odvolacího soudu, který se nemohl zabývat přezkumem správnosti výroku o náhradě nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí, a to ani při přezkumu věcné správnosti nákladového výroku usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť při nařízení výkonu rozhodnutí soud prvého stupně otázku, z jakého důvodu došlo k zastavení výkonu rozhodnutí, neřešil (§ 271 o. s. ř., § 212a odst. 6 o. s. ř.).

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodne Ústavní soud o návrhu stěžovatele podaném před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§ 29 a § 30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení vyhovět. (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 3290/11 ze dne 15. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1271/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies