I. ÚS 1414/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Cimboty, zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem, se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2014 č. j. 43 C 88/2013-103, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž podle něj byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Napadeným rozhodnutím obvodní soud zamítl žalobu směřující proti České spořitelně, a.s., kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 7.200 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 8.712 Kč. Žalobou požadovaná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Tento poplatek přitom nebyl uveden v anuitním plánu coby nedílné součásti úvěrové smlouvy, navíc ujednání o povinnosti klienta hradit bance poplatky dle sazebníku bylo podle stěžovatele neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, jakož i pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel se dále dovolával poskytnutí odpovídající ochrany spotřebitele (mj. dle § 55 a 56 občanského zákoníku).

3. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí zkonstatoval, že vztah mezi stěžovatelem a žalovanou je vztahem spotřebitelským, a dále zvážil namítanou neplatnost sporného ujednání o poplatku dle § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Obvodní soud přitom dospěl k závěru, že dané ujednání je ujednáním o ceně, které je vyloučeno z přezkumu podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, tedy co do rozporu s požadavkem dobré víry znamenajícího k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 2 občanského zákoníku). Samo sjednání poplatku tak není nepřiměřeným ujednáním, jeho výše pak sama o sobě soudnímu přezkumu nepodléhá. Obvodní soud dále sporné ujednání neshledal protiprávním ani z důvodu absence relevantního zákonného zmocnění pro požadování poplatku ve smyslu § 55 odst. 1 občanského zákoníku. Podle obvodního soudu pak sporné ujednání nelze považovat za neplatné ani pro neurčitost, neboť výkladem lze jednoznačně dovodit, co je jeho obsahem, ani pro rozpor s dobrými mravy. Ujednání o poplatku za vedení a správu úvěru tedy bylo ze strany obvodního soudu shledáno platným, a ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo.

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry obvodního soudu a trvá na absolutní neplatnosti sporného ujednání dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku s tím, že ze znění sporného ujednání smlouvy mu při jejím podpisu nebylo zřejmé, že bude povinen hradit jakýsi "paušál" nehledě na to, zda bude využívat služby nabízené bankou či nikoliv. Stanovení povinnosti platit měsíční poplatek tak stěžovatel považuje za neurčité a neplatné. Poukazuje přitom dále na skutečnost, že písemné znění úvěrové smlouvy odkazem na "sazebník" banky ve sporném ujednání o poplatku umožňuje jednostranné navýšení jakéhokoliv poplatku ze strany banky pouhou změnou sazebníku, který ani není přílohou smlouvy, což je neplatné dle § 56 odst. 3 písm. h) občanského zákoníku. Dále stěžovatel poukazuje na zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a připomíná, že pokud tento předpis sankcionuje určité jednání prodávajícího (žalované) jako protiprávní, nelze jím zároveň platně zavázat spotřebitele; konkrétně pak poukazuje na skutečnost, že nebyl seznámen s povinností platit měsíční poplatek ve výši 150 Kč. V neposlední řadě stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením obvodního soudu, že by ujednání o poplatku bylo ujednáním o ceně. Konečně též odkazuje na obdobné právní případy řešené v Německu a na Slovensku a namítá, že i český soud mu měl poskytnout obdobnou právní ochranu, jaké se spotřebitelům dostává v uvedených jiných členských zemích Evropské unie.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, i přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.

7. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie a obsahu a z podstatné části i z hlediska stížnostních námitek shoduje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), a to tak, že ji zamítl zčásti jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že se tak stalo namnoze z důvodů, které dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že v citovaném nálezu se věnoval mezi jinými též otázkám bagatelnosti předmětného typu věcí a svému postavení v rámci orgánů moci soudní, přičemž připomněl, že nemůže plnit roli "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů, nemohou-li tak činit soudy vyšších stupňů. Dále se podrobně zabýval principem ochrany spotřebitele, a to včetně možností aplikace § 55 a 56 občanského zákoníku na sporná ujednání o poplatcích za správu úvěru, jakož i otázkami neurčitosti takových smluvních ustanovení a jejich souladnosti s dobrými mravy. Vyjádřil se též k poukazům na judikatorní praxi soudů jiných členských států Evropské unie. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud v nyní posuzované věci konstatuje, že obvodní soud se v napadeném rozsudku vyjádřil ke všem žalobním tvrzením stěžovatele a jeho odůvodnění lze považovat za zcela dostatečné, srozumitelné a celkově souladné s odpovídajícími požadavky spravedlivého procesu (a to i ve vztahu k otázce informovanosti stěžovatele o sporném ujednání o poplatku a o jeho výši). Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu či kontrole běžné zákonnosti rozhodnutí obecných soudů, ale jako strážce ústavnosti mu náleží toliko přezkum rozhodnutí a postupu obecných soudů z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jejich porušení přitom ve stěžovatelově případě Ústavní soud neshledal.

8. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1414/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies