II. ÚS 3276/13

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hermíny Jandíkové, zastoupené Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č.j. 20 Cdo 676/2013-109, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, č.j. 24 Co 1732/2012-55, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 3. 2012, č.j. 8 Nc 3732/2004-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1 Listiny.

II.

2. Dne 30. 9. 2003 vydal Krajský soud v Praze na základě návrhu vedlejší účastnice, Soni Grosseové, platební rozkaz, č.j. 49 Cm 193/2003-79, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 175.629,80 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 94.103,- Kč od 20. 7. 2002 do zaplacení a z částky 10.041,- Kč od 10. 1. 2001 do zaplacení a dále povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 7.230,- Kč.

3. Na základě tohoto platebního rozkazu byla dne 2. 7. 2004 nařízena exekuce na majetek stěžovatelky. V rámci tohoto exekučního řízení podala stěžovatelka návrh na zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

4. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud ve Strakonicích svým usnesením ze dne 9. 3. 2012, č.j. 8 Nc 3732/2004-21, tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl, neboť neshledal, že by exekuce byla nepřípustná. Soud prvního stupně předně nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že by její dluh byl již zaplacen. V tomto ohledu soud prvního stupně odmítl odkaz stěžovatelky na uznání závazku ze dne 15. 2. 2001, v němž bylo sjednáno, že stěžovatelka zaplatí pouze úrok z prodlení v zákonné výši, nikoli ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Soud prvního stupně zde poukázal na skutečnost, že ke stěžovatelkou namítané privativní novaci došlo dříve, než byl exekuční titul vydán, a proto tato skutečnost nemůže mít již na zastavení exekuce vliv. Soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že vymáhaná pohledávka je již promlčena, neboť exekuční titul nabyl právní moci dne 21. 11. 2003 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 15. 6. 2004, přičemž nařízením exekuce došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Pokud jde o výši exekučním titulem přiznaných úroků z prodlení, pak soud prvního stupně uzavřel, že tuto otázku náleží posoudit soudu v nalézacím, nikoli exekučním řízení.

5. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, č.j. 24 Co 1732/2012-55. V jeho odůvodnění odvolací soud uvedl, že zpochybnit výši úroků (pro rozpor s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku) povinná mohla v nalézacím řízení, nikoli však již v řízení exekučním, neboť v tomto řízení je soud exekučním titulem vázán a není oprávněn jej přezkoumávat.

6. Dovolání stěžovatelky bylo následně odmítnuto i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č.j. 20 Cdo 676/2013-109, s odůvodněním, že dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přitom poukázal na ustálenou soudní praxi, jež je jednotná v tom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (včetně postupu orgánu v řízení, jež jeho vydání předcházelo), jelikož je jeho obsahem vázán a je povinen z něj vycházet. Námitku, že výše úroků z prodlení je lichvářská, mohla stěžovatelka dle názoru dovolacího soudu účinně uplatnit jen v nalézacím řízení, stejně tak jen v nalézacím řízení mohla namítat uznání dluhu ze dne 15. 2. 2001. Důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. g) ani h) občanského soudního řádu tak ani dle dovolacího soudu nebyl v posuzovaném případě dán.

III.

7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla svou ústavní stížností. V ní namítala, že se soudy dopustily zřejmé nespravedlnosti, když poskytly ochranu nároku vedlejší účastnice, jenž je ovšem v rozporu s právem. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na to, že úrok ve výši 0,5 % denně (tj. 182,5 % ročně) je v rozporu s dobrými mravy a není ústavně konformní.

IV.

8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

9. K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, i v nyní posuzovaném případě.

10. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka svou ústavní stížností brojila především proti tomu, že obecné soudy nepostupovaly v rámci předmětného exekučního řízení v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu a nezastavily exekuci pro její nepřípustnost z důvodu rozporu s dobrými mravy (resp. se zásadami poctivého obchodního styku). Tento rozpor stěžovatelka dovozovala ze skutečnosti, že podkladem pro nařízení exekuce byl v daném případě platební rozkaz, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost mj. k úhradě úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně (tj. 182,5 % ročně). Této námitce však Ústavní soud přisvědčit nemohl. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy všech stupňů v nich reagovaly na námitku stěžovatelky stran tvrzené nepřípustnosti exekuce pro její rozpor s dobrými mravy. Dospěly však k závěru, že námitku rozporu exekučním titulem přiznané výše úroků z prodlení s dobrými mravy v rámci exekučního řízení uplatnit nelze, neboť soud v exekučním řízení je exekučním titulem vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost. Ústavní soud tento závěr obecných soudů považuje za ústavně konformní (srov. usnesení ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 210/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že sám Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, na něž bylo ze strany stěžovatelky poukazováno, shledal, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně je nepřiměřený (a jeho sjednání protiústavní). To proto, že oba zmíněné nálezy byly vydány v reakci na rozhodnutí nalézacích soudů, nikoli v reakci na rozhodnutí soudů exekučních. Aplikace závěrů z těchto nálezů vyplývajících i na nyní posuzovanou věc proto není možná (shodně viz usnesení ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 210/10).

11. Ve vztahu k nyní souzené věci považuje Ústavní soud za důležité též připomenout svou konstantní judikaturu vztahující se ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle které může k porušení práva na soudní ochranu (event. práva na spravedlivý proces) dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky bránit se proti vedlejší účastnicí vznesenému nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši, jež stěžovatelka považuje za rozpornou s dobrými mravy, a to již v rámci řízení nalézacího. Pokud ale stěžovatelka v nalézacím řízení nevyužila možnosti uplatnit své námitky a nepodala proti předmětnému platebnímu rozkazu odpor (s odůvodněním, že se tak stalo proto, že chtěla vedlejší účastnici vyjít vstříc a dluh zaplatit tak, jak jej morálně cítila), jednala v rozporu se zásadou vigilantibus iura a nyní tudíž nemůže očekávat, že by se jí ochrany jejích práv, o kterou se svým postupem sama připravila, mohlo dostat ze strany Ústavního soudu.

V.

12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3276/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies