I. ÚS 3731/13

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Drahného, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2013 č. j. 7 C 334/2013-162, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž podle něj byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v jeho věci postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Napadeným rozhodnutím obvodní soud zamítl žalobu směřující proti České spořitelně, a.s., kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 7.200 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.534 Kč. Žalobou požadovaná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Ujednání, na základě kterého došlo k placení této částky, bylo dle názoru stěžovatele neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, porušení principu ochrany spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy a požadavkem dobré víry (přiměřenosti), jehož důsledkem byla značná nerovnováha v právech a povinnostech stran.

3. Obvodní soud dospěl k závěru, že ujednání o poplatku není neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, neboť výkladem tohoto projevu vůle lze jednoznačně dovodit, co bylo jeho obsahem. Podle obvodního soudu ujednání není neplatné ani z důvodu nepřípustného odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), neboť podstatou a smyslem ochrany spotřebitele je především zajistit dostatek informací pro jeho rozhodování a chránit jej před zneužívajícími praktikami, nikoliv omezit jeho kontraktační volnost do takové míry, že na sebe nebude moci brát jiné povinnosti než ty, které jsou stanoveny pro určitý smluvní typ v zákoně. Neplatnost ujednání nebyla shledána ani pro rozpor s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ježto předmětné ujednání je vlastně ujednáním o ceně a jako takové je vyloučeno z přezkumu dle zmíněného ustanovení (§ 56 odst. 2 občanského zákoníku). Konečně obvodní soud ve sporném ujednání nespatřil ani rozpor s dobrými mravy. Ujednání o poplatku za vedení a správu úvěru tedy bylo shledáno platným, a ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo.

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve osvětluje její přípustnost a udává důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Zdůrazňuje, že napadený rozsudek je zjevně excesivní a zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, čímž bylo nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. V rámci argumentace ohledně důvodnosti ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvádí zejména svůj nesouhlas s právními závěry a postupem obvodního soudu, přičemž trvá na absolutní neplatnosti sporného ujednání o poplatku a na tom, že mu měla být poskytnuta náležitá ochrana jako spotřebiteli. Konkrétně stěžovatel obvodnímu soudu vytýká, že v napadeném rozsudku nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran a nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti sporného ujednání (§ 37 občanského zákoníku), nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3 občanského zákoníku), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku), odepřel stěžovateli přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12 citovaného zákona), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a rozsudkem slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011. V neposlední řadě pak stěžovatel poukazuje též na určitá procesní pochybení obvodního soudu, konkrétně na neprovedení části důkazů stěžovatelem navrhovaných.

5. Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů a ve vztahu k eventuální moderaci nákladů se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". Stěžovatel zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.

8. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek shoduje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), a to tak, že ji zamítl zčásti jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud neshledal podmínky k postupu podle § 39 zákona o Ústavním soudu, a to i s ohledem na závěry svých předchozích rozhodnutí řešících shodnou problematiku (zejména shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3731/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies