I. ÚS 1907/14

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kracíka, t. č. Vazební věznice P.O.BOX. 62, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2014, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, bylo rozhodnuto tak, že podle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle § 71a trestního řádu byla zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu. Podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyl přijat návrh na nahrazení vazby zárukou za další chování stěžovatele nabídnutý rodiči, bratrem, babičkou a družkou stěžovatele. Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele k nahrazení vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nebyl přijat návrh obžalovaného k nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014, které bylo stěžovatelem napadnuto prostřednictvím ústavní stížnosti, pak bylo rozhodnuto tak, že z podnětu podaných stížností bylo napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu v celém rozsahu zrušeno a nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Dále bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá podle § 71a trestního řádu a že se podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijímá návrh na nahrazení vazby zárukou za další chování stěžovatele nabídnutý jeho rodiči, bratrem, babičkou a družkou stěžovatele. Podle § 73 odst. l písm. b) trestního řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. l písm. c) trestního řádu nebyl také přijat návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

II.

Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti odkazuje na ustanovení § 67 trestního řádu, dle kterého smí být obviněný vzat do vazby, pouze pokud nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že se obecný soud rozhodující o vazbě musí vypořádat ex officio také s otázkou, zda vazbu skutečně nelze nahradit a účelu vazby dosáhnout uložením některého z předběžných opatření, popř. jejich kombinací.

Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je dle stěžovatele zřejmé, že se otázkou aplikace předběžného opatření vůbec nezabýval a postihl tak své rozhodnutí podstatnou vadou, která významně zasáhla do základních práv a svobod stěžovatele, neboť je zřejmé, že v daném případě bylo možné nastavit povinnosti plynoucí z předběžného opatření tak, aby stěžovatel nemusel být dále držen ve vazbě. Dle stěžovatele tedy evidentně došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby (a analogicky ani ve vazbě dále ponechán), leč z důvodů a na základě rozhodnutí soudu.

Stěžovatel dále upozorňuje, že nesplnění formálních požadavků kladených na rozhodnutí o dalším trvání vazby je samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daném případě je přitom dle stěžovatele patrné, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sice argumenty a námitky stěžovatele v odůvodnění konstatuje, nicméně náležitě se jimi nezabývá a ani je nezohledňuje, byť se nepochybně jedná o řadu námitek zeslabujících důvodnost vazby.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti závěrům vazebního soudu o tom, že by po propuštění z vazby pokračoval v údajné trestné činnosti. Soud dle názoru stěžovatele nezohlednil rodinné a osobní poměry stěžovatele včetně jeho rodinného zázemí, zajištěného zaměstnání, zdroje příjmů a zdravotních problémů, kterými jeho nejbližší trpí. V této souvislosti stěžovatel pokládá za nutné připomenout, že vazba není trest a presumpce neviny musí být respektována a odkazuje také na ústavní princip zdrženlivosti podle čl. 4 odst. 4 Listiny, který podle něj nebyl napadeným rozhodnutím zohledněn.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že je v současnosti držen ve vazbě již 21 měsíců, což je dle jeho názoru při nutnosti respektování zásady presumpce neviny coby jedné z podstatných zásad právního státu délka již neúměrná. Dlouhodobým trváním vazby v daném případě podle stěžovatele již fakticky dochází k porušování presumpce neviny, popř. minimálně k její zcela zásadní erozi. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti dále namítá, že ani délka vazby nebyla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a ústavními normami Vrchním soudem v Praze při jeho rozhodování řádně zohledněna.

Stěžovatel v souvislosti s výše uvedeným namítá porušení zásady zákonnosti vyjádřené v čl. 2 odst. l Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy, čl. 9 odst. l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který výslovně stanoví, že není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě. Stěžovatel dále namítá porušení zásady presumpce neviny vyplývající z čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel dále namítá také porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. l Úmluvy. Nezohledněním judikatury Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí došlo dle stěžovatele také k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a obsah příslušných částí vyžádaného spisového materiálu, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04 nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 67 trestního řádu.

Je tedy především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další).

V.

Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést následující. Dne 28. 8. 2013 byla krajským státním zastupitelstvím pod sp. zn. 2 KZV 19/2012 podána obžaloba, kterou je stěžovateli kladeno za vinu spáchání rozsáhlé majetkové trestné činnosti kvalifikované jako1) zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), 2) pokračující zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a 3) pokračující zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestná činnost měla být dle obžaloby páchána v rozmezí od 1. 11. 2011 do 25. 8. 2012, kdy měl stěžovatel vylákat od poškozených půjčky, a dále měl v souvislosti s provozem autobazaru způsobit jednotlivým poškozeným škodu vyčíslenou v obžalobě, která je v bodě 1 obžaloby vyčíslena částkou 9.823.000,- Kč, v bodě 2 obžaloby částkou 2.330.000,- Kč a v bodě 3 obžaloby částkou 7.944.200,- Kč.

Vrchní soud nezjistil, že by správnost usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, ovlivnily nějaké vady předchozího řízení. Stěžovateli je obžalobou Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové kladeno za vinu spáchání rozsáhlé majetkové trestné činnosti spáchané celkem 40 dílčími skutky, které měl stěžovatel páchat po delší dobu a způsobit vysokou škodu přesahující 20 mil. Kč.

Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu i nadále trvá, když z obsahu spisu ani z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové nevyplývá, že by byl stěžovatel stavěn před soud nedůvodně. Dle vrchního soudu obava, že by stěžovatel v případě propuštění z vazby opakoval trestnou činnost obdobnou té, pro kterou je stíhán, vyplývá ze samotného charakteru trestné činnosti, zejména z množství útoků, kterých se měl dopustit, z doby páchání trestné činnosti i výše škody, kterou měl způsobit. Zadržení obžalovaného a vzetí do vazby v zásadě bezprostředně časově navazovalo na poslední dílčí skutek uvedený v obžalobě a je důvodná obava, že právě v důsledku vazby stěžovatel nepokračoval v trestné činnosti i dále.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále zdůraznil, že nelze přehlédnout ani předchozí trestnou činnost stěžovatele obdobného charakteru, za kterou byl pravomocně odsouzen. Podstatné přitom je, že trestné činnosti, která je v současnosti projednávána, se měl stěžovatel dopustit v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro další majetkovou trestnou činnost.

Tyto skutečnosti dle odůvodnění usnesení vrchního soudu signalizují, že v případě stěžovatele se jedná o osobu se sklonem k páchání trestné činnosti a opodstatňují podezření, že trestnou činnost páchal ze zištných důvodů a že měla být zdrojem jeho příjmů. Z tohoto důvodu hrozí nebezpečí, že v případě propuštění z vazby by stěžovatel navázal na předchozí způsob života a jednal by způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Takovéto důvodné obavě je třeba zabránit vazbou, neboť v opačném případě hrozí, že by nebylo dosaženo účelu trestního stíhání, kterým je kromě jiného zamezování a předcházení trestné činnosti (§ 1 odst. 1 trestního řádu). Na důvodnosti obavy z opakované trestné činnosti dle názoru vrchního soudu nic nemění ani majetnost stěžovatele, ani jeho další příjmy, vzhledem k tomu, že uvedená trestná činnost (pokud se jí stěžovatel dopustil), nesouvisela se stavem hmotné nouze, ale se snahou dále se obohatit, a to na úkor jiných osob. Podle vrchního soudu přitom uložený trest zákazu činnosti páchání majetkové trestné činnosti nevylučuje, pouze ztěžuje páchání trestné činnosti určitého specifického druhu v určité oblasti podnikatelské činnosti.

Krajský soud přitom podle závěru vrchního soudu nepochybil, když nepřijal nabízený písemný slib stěžovatele, který byl s ohledem na rozsah, charakter a závažnost trestné činnosti posouzen jako zcela nedostatečná záruka. Vrchní soud se ztotožnil také se závěry krajského soudu ohledně dalších nabízených institutů k nahrazení vazby, když nabízené záruky rodinných příslušníků lze dle textu odůvodnění považovat pouze za formální, neboť pokud se stěžovatel dopustil žalované trestné činnosti, pozitivní vliv těchto osob se nijak neprojevoval. Tvrzení, že od nynějška by tyto osoby, s nimiž předtím nežil, měly zásadní vliv na život stěžovatele, byly vrchním soudem posouzeny jako pouhá proklamace do budoucna, kterou nelze nijak ověřit, navíc za situace, kdy z charakteru trestné činnosti ostatně vyplývá, že je možné ji páchat mimo vliv rodinných příslušníků. Dle odůvodnění usnesení vrchního soudu charakter trestné činnosti neodůvodňuje ani dostatečně spolehlivý závěr, že by k účinné náhradě vazby došlo dohledem probačního úředníka, který by na případné opakování obdobné trestné činnosti mohl mít pouze omezený vliv. Vrchní soud dále v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že i podle jeho názoru jsou důvody vazby stěžovatele natolik závažné, že vazbu nelze nahradit žádným z institutů uvedených v § 73 trestního řádu.

Vrchní soud tak ve shodě s krajským soudem uzavřel, že vazba stěžovatele je i nadále nezbytná, když důvodnost obavy, že na svobodě by stěžovatel opakoval trestnou činnost, trvá a u stěžovatele tak trvá i důvod vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu.

VI.

Ústavní soud provedl test proporcionality a subsidiarity a dospěl k následujícím zjištěním. Pokud jde o námitku stěžovatele stran vypořádání se s otázkou, zda vazbu nelze nahradit a účelu vazby dosáhnout uložením některého z předběžných opatření, Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze se ve svém odůvodnění s touto otázkou vypořádal dostatečným způsobem. Z protokolu o hlavním líčení konaném u Krajského soudu v Hradci Králové dne 20. 2. 2014, č.j. 2 T 10/2013-4848, vyplývá, že stěžovatel navrhl nahradit vazbu písemným slibem stěžovatele, zárukou rodinných příslušníků za jeho další chování a navrhl nahradit vazbu dohledem probačního úředníka. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, pak vyplývá, že jiné instituty stěžovatel nenabídl a stěžovatelem nabídnuté instituty tento soud nepovažoval v jeho případě za dostatečné k nahrazení vazby. Také ve stížnosti proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel opět navrhl nahradit vazbu písemným slibem stěžovatele, dohledem probačního úředníka a zárukou rodinných příslušníků za jeho další chování. V tomto kontextu se pak k otázce nahrazení vazby jinými instituty vyjádřil také Vrchní soud v Praze, když důvody pro nepřijetí slibu, záruky a dohledu blíže odůvodnil (a navázal tak na odůvodnění obsažené již v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, blíže viz bod V. tohoto usnesení).

Vrchní soud dále v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že důvody vazby stěžovatele jsou natolik závažné, že vazbu nelze nahradit žádným z institutů uvedených v § 73 trestního řádu. Z této formulace vyplývá, že Vrchní soud v Praze posoudil jako nevhodné nahrazení vazby zárukou, slibem, dohledem, ale také uložením některého z předběžných opatření [§ 73 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního řádu]. Skutečnost, že se Vrchní soud v Praze ve svém zdůvodnění explicitně nezabývá podrobným odůvodněním toho, proč se rozhodl vazbu nenahradit uložením některého z předběžných opatření je s ohledem na to, že takové opatření nebylo stěžovatelem navrhováno (viz výše), pochopitelná. Zdůvodnění takového postupu přitom obecně vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, když vrchní soud dovodil, že především s ohledem na charakter, rozsah a závažnost trestné činnosti a předchozí trestnou činnost stěžovatele je vazba stěžovatele i nadále nezbytná (blíže viz bod V. tohoto usnesení).

Ústavní soud také nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že vrchní soud nezohlednil jeho rodinné a osobní poměry, když má Ústavní soud za to, že těmito skutečnostmi se vrchní soud dostatečně zabýval, jak ostatně vyplývá také z odůvodnění jeho rozhodnutí. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že vrchní soud při svém rozhodování nezohlednil délku trvání vazby. Vrchní soud uvedl, že vazba může v této věci trvat nejdéle do 28. 8. 2015, přičemž projednávaná věc je ve stádiu hlavního líčení, které bylo již opakovaně odročeno a v němž probíhá rozsáhlé dokazování. V této souvislosti je možno odkázat také na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ve kterém se konstatuje, aniž by to bylo stěžovateli jakkoliv přičítáno k tíži, že stěžovatel využívá všech prostředků procesního práva k prodlužování trestního řízení a vyvracení prostředků, které stěžovatel používá, je pak časově náročné a ovlivňuje také délku vazebního řízení.

Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Vrchní soud v Praze vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, ze kterého vyplývají závěry o důvodnosti vazby a které naplňuje zákonné standardy řádného odůvodnění. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadené usnesení obecného soudu z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.

VII.

Ústavní soud uzavírá, že obecný soud dodržel zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustil svévole. V předmětné věci tak rozhodováním obecného soudu nedošlo k stěžovatelem tvrzenému porušení práv.

Návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud jeho věc považoval za naléhavou a projednal ji přednostně, Ústavní soud fakticky vyhověl, když ústavní stížnost stěžovatele, s ohledem na to, že se jedná o věc vazební, projednal mimo pořadí napadených věcí.

Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 8. 2014


Ivana Janů v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1907/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies