II. ÚS 3308/13

12. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Dubového, zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 3214/2011-329, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 Cmo 40/2011-309, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 11. 2010, č. j. 55 Cm 47/2008-261, bylo uloženo žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) zaplatit stěžovateli (žalobci) 1 446 682,- Kč (výrok I.) a bylo zamítnuto uložení povinnosti zaplatit žalobci úrok z prodlení (výrok II.). Žalovaná částka představuje smluvní úroky z prodlení za pozdní úhradu vyúčtovaných kupních cen výrobků drůbežářské velkovýroby v letech 1997 až 2000 (Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval v předmětné věci opakovaně, neboť v předcházejícím řízení byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn, následně byl rozsudek odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v následném řízení zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 Cmo 40/2011-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že v rozsahu částky 1 223 697,- Kč žalobu zamítl a v rozsahu částky 222 985,- Kč žalobu potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 3214/2011-329, dovolání stěžovatele zamítl.

Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 3214/2011-329, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 Cmo 40/2011-309, podává stěžovatel ústavní stížnost.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo odvolacím soudem, který dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, a proto žalobu v převážné části zamítl, umožněno doplnit svá tvrzení a navrhnout k jejich prokázání relevantní důkazy, jak vyplývá z § 118a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tuto vadu nenapravil ani dovolací soud. Na podporu svého názoru poukazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Postup obecných soudů je tak v rozporu se zásadou legitimního očekávání, narušuje zásadu předvídatelnosti práva obecně a soudních rozhodnutí zvlášť, jakož i rovnost účastníků řízení.

Stěžovatel vytýká obecným soudům přepjatý formalismus v posuzování právních úkonů účastníků soukromoprávních vztahů. Konkrétně se jedná o listinu ze dne 8. 2. 2001, kdy dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že je-li v předmětné listině použit kondicionál a přehled zpracovaný žalovaným (vedlejším účastníkem) končí slovy "celkem by bylo možno uznat ...", nejedná se o uznání dluhu.

Poukazuje též na to, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatečné odůvodnění.

III.

Ústavní soud obecně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud proto nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, přezkoumal napadená rozhodnutí v intencích ústavní stížnosti. S ohledem na to, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a nebylo shledáno žádné vybočení z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Obecné soudy své právní názory řádně a přesvědčivě odůvodnily, závěry mají oporu ve skutkovém stavu. V posuzované věci se jedná o výklad běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Je třeba dodat, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

K námitce stěžovatele týkající se absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu odvolacím soudem, je třeba uvést, že poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu plní nejen soud prvního stupně, ale též odvolací soud. Ze strany odvolacího soudu je však poskytování poučení podle § 118a občanského soudního řádu omezeno, neboť nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů nebo k uplatnění procesních práv, která jsou v odvolacím řízení nepřípustná (srov. § 205a a § 211a občanského soudního řádu).

Podle § 118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu je soud povinen vyzvat účastníka řízení k tomu, aby doplnil svá tvrzení, příp. navrhl soudu důkazy k jejich prokázání, pokud při jednání dospěje k závěru, že účastník dosud nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně, příp. že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Z citace zákonné normy jednoznačně vyplývá, že poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu nemá soud vždy, ale jen tehdy, dospěje-li k závěru, že dosud nemá dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Opačný výklad předmětného ustanovení by totiž vedl k absurdnímu závěru, že ačkoliv by byl obecný soud přesvědčen o úplnosti dosavadních skutkových zjištění, musel by i přesto účastníka vyzvat k jejich doplnění (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1950/13).

K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že právní teorie vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka řízení, že budou rozhodné skutečnosti, k nimž se důkazní břemeno vztahuje, prokázány. Řekne-li se, že účastník neunesl důkazní břemeno, znamená to pouze to, že se mu nepodařilo prokázat rozhodnou skutečnost, a to bez ohledu na to, zda důkazní povinnost splnil či nikoli. Účastník tedy může splnit svou důkazní povinnost a nabídnout důkazy k podpoře svých tvrzení, přesto však nemusí unést důkazní břemeno, pokud se jím předložené důkazy budou soudu jevit jako nedostatečné (blíže viz Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 6. vydání 2011, s. 251).

Podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

V posuzované věci, jak vyplývá z rozsudků obecných soudů, byl stěžovatel dne 26. 8. 2008 soudem prvního stupně poučen a vyzván ve smyslu § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností své žaloby, a to pokud jde o částku 1 446 682,36 Kč za kapitalizované úroky z prodlení vzniklé s pozdním zaplacením faktur žalovaným (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud zopakoval dokazování v rozsudku vyjmenovanými listinami, když se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že i po poučení podle § 118a občanského soudního řádu se žalobci (stěžovateli) podařilo plně prokázat doručení výzev k plnění v podobě jednotlivých faktur, což je ovšem důležitým předpokladem pro určení počátku prodlení. Převzetí faktur se podařilo prokázat pouze u faktury č. 200031 a č. 200033, neboť, jak odvolací soud při zopakovaném dokazování zjistil, tyto obsahují datovanou doložku o převzetí žalovaným. Odvolací soud pak k závěru, že se žalobci (stěžovateli) nepodařilo prokázat den výzvy k zaplacení kupních cen zboží doručením jednotlivých faktur (s výjimkou shora uvedených) převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce nedisponoval doklady svědčícími o předání faktur kupujícímu a pro odstup času nebylo v jeho silách takové doklady předložit (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud v rozsudku rozvedl, že odvolací soud dospěl podle § 213 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu k jiným skutkovým závěrům, které byly rozhodné pro posouzení výše nároku na smluvní úrok z prodlení, avšak za současného shodného použití právní kvalifikace, jak byla vymezena stěžovatelem v žalobě (tj. nárok na smluvní úrok z prodlení). Za takové situace se odvolací soud nedopustil vytýkané vady řízení, tj. nesplnění poučovací povinnosti, když nebyl důvod takové poučení žalobci poskytnout.

V uvedených závěrech nelze spatřovat protiústavní vybočení. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že veškeré rozhodné skutečnosti již byly v řízení vylíčeny a rozhodné důkazy byly předloženy, není povinen stěžovatele poučit podle § 118a občanského soudního řádu.

Ústavní soud dodává, že překvapivé je takové rozhodnutí, kterým odvolací soud buď potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo takové rozhodnutí, kterým odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.

Ani další stěžovatelovy námitky, zejména ohledně příliš formalistického postupu obecných soudů, pokud jde o výklad listiny ze dne 8. 2. 2001, jakož i ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů, neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Odvolací soud a následně i soud dovolací správně uvádí, že z listiny ze dne 8. 2. 2001 nelze dovodit, že šlo o vůli žalovaného (vedlejšího účastníka) uznat závazek ve výši požadovaného úroku z prodlení. Ústavní soud k tomu dodává, že při výkladu právního úkonu je třeba zkoumat skutečnou vůli jednajícího, která nachází svůj odraz v obsahu právního úkonu. Žalovaný od počátku řízení poukazuje na to, že šlo pouze o jakousi úvahu žalovaného nad výší úroků z prodlení, a nikoli o uznání závazku z jeho strany (viz např. str. 2 rozsudku soudu prvního stupně), což koresponduje i s použitým formulačním vyjádřením, že po splnění v listině uvedených podmínek "...by bylo možné přiznat úrok z prodlení...".

Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečným způsobem rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení těchto závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3308/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies