I. ÚS 2015/13

13. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Valečky, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2013, č.j. 32 Cdo 3475/2011-328, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č.j. 8 Cmo 279/2010-268, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, č.j. 4 Cm 70/2009-227, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.
2. Stěžovatel se jako správce konkurzní podstaty úpadce RVI, a.s., domáhal po soudní exekutorce, JUDr. Kataríně Maisnerové (zde vedlejší účastnice), vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.515.524,50 Kč. Ke vzniku tohoto bezdůvodného obohacení mělo na straně vedlejší účastnice dojít tím, že tato přijala odměnu exekutora, která jí byla přiznána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, jež nabylo právní moci až po prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, tj. tím, že přijala jako svou odměnu částku, která byla sepsána do konkurzní podstaty úpadce.

3. Tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, č.j. 4 Cm 70/2009-227, zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice nebyla s ohledem na § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění, oprávněna vyplatit si odměnu za provedení exekuce nařízené na majetek úpadce, v důsledku čehož jí vzniklo bezdůvodné obohacení. I přes uvedené však soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení, přičemž soud uzavřel, že k promlčení skutečně došlo, neboť žaloba byla podána až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č.j. 8 Cmo 279/2010-268.

5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2013, č.j. 32 Cdo 3475/2011-328, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní poměrně podrobně popsal vlastní skutkovou verzi případu, přičemž brojil zejména proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy, jakož i proti závěru dovolacího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr dle názoru stěžovatele není správný, neboť zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu je třeba spatřovat v tom, že na jeho základě došlo k zásadnímu průlomu do vztahu konkurzního a exekučního řízení. Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že se nezabývaly úmyslem na straně vedlejší účastnice se bezdůvodně obohatit a nesprávně tak posoudily včasnost podané žaloby. Soudy dle názoru stěžovatele pochybily též tím, že nezohlednily skutečnost, že vedlejší účastnice jednala v rozporu s dobrými mravy.

IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, přičemž svá rozhodnutí též řádným a logickým způsobem odůvodnily.

10. Žádného pochybení Ústavní soud neshledal ani pokud jde o stěžovatelem namítanou chybnou realizaci důkazního řízení. Ústavní soud nemá za to, že by skutková zjištění, k nimž obecné soudy (zejména soud prvního stupně) dospěly, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ve věci neshledal ani tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, jejichž provedení bylo účastníky řízení navrženo, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut [srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O opomenutý důkaz se nejedná ani v případě návrhu stěžovatele na provedení důkazu dotazem u Komerční banky, a.s., jenž měl být učiněn za účelem zjištění, zda se finanční prostředky získané z exekučního prodeje podniku úpadce nacházely na osobním účtu vedlejší účastnice nebo zda šlo o účet exekutorského úřadu. To proto, že není pravdou, jak uvádí stěžovatel, že by tento jeho důkazní návrh nebyl akceptován. Soud prvního stupně v souvislosti s tímto návrhem požádal banku o součinnost a sdělení příslušné informace; tato součinnost soudu ze strany banky poskytnuta nebyla. I přesto však soud učinil závěr, že šlo o účet exekutorského úřadu, a to na základě jiných, v řízeních provedených důkazů (faktura ze dne 14. 2. 2005). Za popsaného stavu tak soud prvního stupně dospěl k názoru, že stěžovatelem navrhovaný důkaz je nadbytečný a od jeho provedení upustil. Takový postup je však zcela v souladu s příslušným procesním předpisem [§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")] a Ústavní soud nemá, co by soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl.

11. Stěžovatel ve své stížnosti brojil též proti závěru obecných soudů o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž poukazoval na to, že soudy nepřihlédly k úmyslu vedlejší účastnice se bezdůvodně obohatit (v důsledku čehož se právo mělo promlčet v desetileté, nikoli tříleté promlčecí době), ke stavení promlčecí doby (k němuž mělo dojít na základě stěžovatelem zahájených řízení), jakož ani k tomu, že námitka promlčení byla vedlejší účastnicí vznesena v rozporu s dobrými mravy. Ani těmto námitkám Ústavní soud nemohl přisvědčit. Obecné soudy ve svých rozhodnutích dle názoru Ústavního soudu řádně vyložily, za jakých podmínek mohou mít zahájená soudní řízení vliv na běh promlčecí doby, přičemž odkázaly na ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), dle něhož v případech, kdy věřitel uplatní své právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, neběží promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení. Obecné soudy pak poukázaly na to, že v případě soudních řízení zahájených na návrh stěžovatele nebyla podmínka řádného pokračování v řízení splněna (když první řízení bylo na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelem zastaveno a druhé řízení bylo zastaveno z důvodu litispendence), a tudíž ke stavení promlčecí doby v posuzovaném případě nedošlo. Obecné soudy se vypořádaly též s námitkou, že námitka promlčení byla vedlejší účastnicí vznesena v rozporu s dobrými mravy (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu), přičemž rozpor s dobrými mravy shledán nebyl. Jde-li o stěžovatelem tvrzené prodloužení promlčecí doby na deset let, k němuž mělo dojít s ohledem na stěžovatelem tvrzený úmysl vedlejší účastnice se bezdůvodně obohatit, k němu obecné soudy uvedly, že ani v případě, kdy by byl v řízení skutečně takový úmysl prokázán (což se nestalo), by tato skutečnost nemohla nic změnit na závěru ohledně důvodnosti námitky promlčení, neboť již došlo k uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku), a proto otázka, zda stěžovateli ještě běží objektivní promlčecí doba či nikoli, není pro výsledek sporu rozhodná. Z právě uvedeného je patrno, že obecné soudy se se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami řádně vypořádaly, přičemž ani Ústavní soud v této souvislosti neshledal, že by závěry, k nimž obecné soudy dospěly, nebyly ústavně konformní.

12. Stěžovatel svou ústavní stížností napadal konečně i závěr dovolacího soudu, který neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam a bylo tak přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Zde Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým tento rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady, jak naznačuje dostupná a konsolidovaná judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2888/12, a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávaném případě však žádné takovéto vady zjištěny nebyly.

V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2014


Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2015/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies