III. ÚS 665/14

13. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky GES INVEST, a. s., IČ 25051008, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2013 č. j. 5 Cmo 100/2012-1197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 19. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces (dále jen "Listina") ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 11. 2011 č. j. 50 Cm 10/2005-867, vydaným v řízení o návrhu na přezkoumání výše vypořádání při převodu jmění [§ 220p obchodního zákoníku (dále jen "obch. z.")], jehož se účastnili navrhovatelé Roman Minarik a stěžovatelka na straně jedné a účastnice SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., na straně druhé, nebyla připuštěna změna návrhu na určení, že výše přiměřeného vypořádání na 1 akcii Obchodní Sladovny, a. s., při realizaci převodu jmění na majoritního akcionáře činí 2 654 Kč (výrok I), dále pak jím bylo určeno, že výše vypořádání na jeden kus akcie uvedené společnosti činí 1 867 Kč (výrok II), současně byla účastnice zavázána zaplatit prvnímu navrhovateli částku 474 084 Kč (výrok III) a stěžovatelce částku 1 013 Kč (výrok IV), v obou případech se zákonným úrokem z prodlení od 26. 4. 2004 do zaplacení, na náhradě nákladů řízení jí pak bylo uloženo zaplatit navrhovateli 49 861 Kč, stěžovatelce 27 928 Kč (výrok V) a České republice 86 239 Kč (výrok VI), kromě toho byla navrhovatelům vrácena záloha (výrok VII).

3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo odmítnuto odvolání navrhovatele proti výroku I usnesení krajského soudu (výrok I) a dále jím bylo toto usnesení změněno tak, že se zamítá návrh na určení, že výše vypořádání na 1 ks předmětné akcie při realizaci převodu činí 1 867 Kč, že účastnice je povinna zaplatit navrhovateli částku 393 120 Kč a stěžovatelce částku 840 Kč, v obou případech s 3% úrokem p. a. od 31. 12. 2004 do zaplacení (výrok II), jde-li o povinnost účastnice uloženou ve výrocích III a IV zaplatit navrhovatelům i zákonný úrok z prodlení od 26. 4. 2004 do zaplacení, jakož i o výroky V a VI o nákladech řízení, usnesení krajského soudu bylo zrušeno a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení (výrok III).

II.
Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla poučena o možnosti podat proti usnesení vrchního soudu dovolání a že tak v zákonné lhůtě učinila. K souběžnému podání ústavní stížnosti byla vedena procesní opatrností, neboť nelze vyloučit, že Nejvyšší soud bude dovolání považovat za nepřípustné, a to s ohledem na výši peněžitého plnění, jež jí byla odvolacím soudem přiznána, a v takovém případě by jí začala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti již doručením usnesení odvolacího soudu. S poukazem na ustanovení § 200e o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a § 220p odst. 4 ve spojení s ustanovením § 220k odst. 5 obch. z. ve znění účinném do 30. 6. 2004 a také na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519) upozorňuje, že jde o specifické řízení, ve kterém je na jedné straně rozhodováno o nárocích více na sobě nezávislých účastníků řízení, současně jde o nedělitelné řízení, které nemůže být rozštěpeno do více samostatných řízení. Vzhledem k přípustnosti dovolání prvního navrhovatele je jisté, že Nejvyšší soud bude ve věci rozhodovat, není však jisté, zda bude rozhodovat i o jejích subjektivních právech. Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti a vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu.

5. K věci samé stěžovatelka uvádí, že krajský soud se zabýval otázkou, jakým způsobem hodnotu akcie ovlivňuje prohlášení společnosti Obchodní sladovny, a. s., vůči společnosti IPB, a. s., jehož obsahem bylo zaručení se za závazky společnosti PROFERTA, s. r. o., až do výše 325 650 000 Kč, a dospěl k závěru, že toto prohlášení je neplatné, přičemž soudní znalec pro tento případ ohodnotil předmětnou akcii částkou 1 867 Kč. Vrchní soud však tento závazek, aniž by zpochybnil závěr krajského soudu o jeho neplatnosti, označil za sporný, přičemž vycházel z 50 % jeho hodnoty a trojčlenkou upravil konečnou výši vypořádání. Dle stěžovatelčiných slov daný postup kontrastuje s postupem soudu prvního stupně, který nalezl správnou hranici mezi otázkami odbornými a právními, což v procesní rovině představuje porušení § 127 odst. 1 o. s. ř.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení, tedy zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, zda je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, zda je stěžovatelka právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (a contrario), tedy zda stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Je-li ústavní stížností napadán výrok I usnesení vrchního soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání prvního navrhovatele pro nepřípustnost, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Uvedeným výrokem totiž bylo rozhodnuto o odvolání prvního navrhovatele, který se proti němu (navíc) může bránit žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), stěžovatelka však účastnicí (dané části) odvolacího řízení nebyla [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a z obsahu ústavní stížnosti (a ani jinak) není zřejmé, jak by přesto, že nebylo rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, mohlo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod, neboť stěžovatelka brojí jen proti způsobu, jakým byla vrchním soudem stanovena výše vyrovnání, přičemž žádné výhrady vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, vyjádřenému předmětným rozhodnutím, nevznáší.

8. V případě výroku II napadeného usnesení Ústavní soud vychází ze stěžovatelčina tvrzení, že v souladu s poučením vrchního soudu podala dovolání. Souběžné podání ústavní stížnosti přitom odůvodňuje tak, že jí podané dovolání není s ohledem na výši plnění, která jí byla odvolacím soudem přiznána, přípustné. Ústavní soud má tak za to, že stěžovatelka nepřípustnost dovolání vyvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), podle kterého dovolání není přípustné "proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". Vzhledem k tomu, že posledně uvedené ustanovení zmiňovalo řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e) a že právě o takové řízení zde šlo, Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelčino dovolání nelze pokládat za nepřípustné ve smyslu citovaného ustanovení (k současnému právnímu stavu viz § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Nadto předmětem řízení nebylo (jen) stěžovatelkou nárokované peněžité plnění, ale (v prvé řadě) určení výše vypořádání na jednu akcii při realizaci převodu jmění společnosti, na němž zmíněné peněžité plnění závisí.

9. Ústavní soud nezjistil ani, že by na danou věc dopadal některý z dalších důvodů nepřípustnosti, zakotvený v § 238 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti (nebo souběžně s ní) daný mimořádný opravný prostředek sice uplatnila, avšak nevyčerpala, tj. nedosáhla rozhodnutí o něm, Ústavní soud musí pokládat v této části ústavní stížnost za "předčasnou" (srov. § 72 odst. 4 a 6 zákona o Ústavním soudu), resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud si je vědom toho, že otázku nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 238 o. s. ř., jež v dané věci může být sporná, náleží posuzovat dovolacímu soudu (§ 239 o. s. ř.) a jeho rozhodnutí nelze předjímat. Postupem Ústavního soudu, který eventuálně nesprávně vychází z přípustnosti dovolání, však stěžovatelka poškozena být nemůže. Pokud by se totiž ukázalo, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné [třeba právě s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou"; z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelka by tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.

11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení citovaného usnesení vrchního soudu jako celku, tedy i v jeho "zrušujícím" výroku III, Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na konstantní judikaturu, podle níž svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným, a to po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků; pokud tato podmínka splněná není, je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka má v probíhajícím řízení možnost uplatnit svá procesní práva, přičemž po vyčerpání všech procesních prostředků v řízení před obecnými soudy jí zůstává (v příslušném rozsahu) zachováno i právo ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2014


Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 665/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies