III. ÚS 573/14

14. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem, Advokátní kancelář JUDr.: Koutský & Krejčíř & spol., Moskevská 12, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. 2 T 7/2012-349, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. 5 To 33/2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2013 sp. zn. 5 Tdo 1053/2013, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou dne 13. 2. 2014 Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") a Nejvyššího soudu České republiky, neboť tyto nevyhodnotily všechny skutečnosti stěžovatelem v průběhu trestního řízení namítané, v důsledku čehož došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu dle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dále pokusem zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 a § 348 odst. 1, 3 písm. c), d) trestního zákoníku. Za to mu byl dle § 212 odst. 6, 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon Krajský soud podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu čtyř roků. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil Krajský soud náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku. Současně Krajský soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněné Š. K.

Po skutkové stránce spočívala trestná činnost (zkráceně řečeno) v tom, že oba obvinění v roce 2011 a 2012, v úmyslu získat dotace ve výši šest milionů Kč ze strukturálních fondů Evropské unie, uvedli nepravdivé údaje v žádosti o poskytnutí dotace, přiložili k žádosti nepravdivé doklady a užili pozměněnou veřejnou listinu jako pravou. K dokonání činu nedošlo, protože podvodná jednání byla kontrolou odhalena před poskytnutím dotace.

Proti rozsudku Krajského soudu podali odvolání oba obvinění, jakož i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (v neprospěch obviněné Š. K. v rozsahu výroku o trestu). Vrchní soud rozsudkem ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. 5 To 33/2013, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, 6 trestního zákoníku, pokusem zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Podle § 212 odst. 6, § 58 odst. 1, 2 písm. c) a § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil Vrchní soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu dvou roků. Dále Vrchní soud uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest v počtu 60ti denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil Vrchní soud náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Znovu také Vrchní soud rozhodoval o vině a trestu spoluobviněné Š. K.

Rozsudek Vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, přičemž tento mimořádný opravný prostředek uplatnil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že konkrétní výhrady proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu i řízení, jež mu předcházelo, však neodpovídají obsahu dovolacího důvodu a směřují výlučně proti otázkám, které nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatel v dovolání napadá čistě procesní otázky a činí tak v rámci dovolacího důvodu, který slouží k nápravě pochybení soudů nižších stupňů při užití hmotného práva (nikoliv tedy ve vztahu ke způsobu hodnocení provedených důkazů ani rozsahu dokazování). Nejvyšší soud tak proto dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

II.

Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel podává ústavní stížnost, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel uvedl, že se od samého počátku považuje za nevinného, neboť se nedopustil žádného trestného činu a v žádném případě se nepokusil získat dotačním podvodem finanční prostředky, které by jinak získat nemohl. Namítá, že předmětná dotace, o kterou usiloval, byla nenárokovou platbou a rovněž uvádí, že v České republice podniká již více než dvacet let a nikdy se nedopustil protiprávního jednání, přičemž dle názoru stěžovatele již tato skutečnost měla vést soudy všech stupňů k vyhodnocení sporných skutečností jinak, než jak se tomu skutečně stalo. Uvádí, že není v jeho silách kontrolovat veškeré své zaměstnance a očekával, že interní auditorka paní K. splní zadaný úkol (zpracování žádosti příslušných podkladů pro poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova) v souladu se zákony a dalšími právními předpisy. Následně namítá, že obecné soudy ponechaly stranou přípis paní Š. K. a nevěnovaly mu v předcházejícím řízení dostatečnou pozornost.

Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud veškerá rozhodnutí, která svou ústavní stížností napadá, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby věc bylo uloženo projednat jinému senátu Krajského soudu.

III.
Dříve, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je podána řádně a včas.

IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je § 2 odst. 6 trestního řádu. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani za situace, kdy by se ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na jednoduchých logických argumentech, plynule na sebe navazujících.

Ke stěžovatelem uváděné trestní bezúhonnosti bylo ze strany obecných soudů přihlédnuto při ukládání trestu. V rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu se uvádí, že stěžovateli polehčuje to, že vedl před spácháním trestného činu řádný život (strana 13 napadeného rozhodnutí Krajského soudu, jakož i strana 13 napadeného rozhodnutí Vrchního soudu).

Dostatečně se obecné soudy vypořádaly s písemným vyjádřením Š. K. ze dne 17. dubna 2012, které bylo na žádost stran čteno v hlavním líčení a jehož hodnocení je uvedeno na straně 10 napadeného rozhodnutí Krajského soudu. Předmětné vyjádření, označené jako "interní sdělení pro zaměstnavatele", obsahuje chronologický přehled kroků, které vedly k podání žádosti o dotaci a žádosti o vrácení projektu do administrace. Tvrzení zde uvedená, která se následně v průběhu trestního řízení ukázala jako sporná, byla vyvrácena výpověďmi svědků, jakož i dalšími důkazy provedenými v řízení (k tomu strana 6 - 10 napadeného rozhodnutí Krajského soudu a strana 8 - 10 napadeného rozhodnutí Vrchního soudu).

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 573/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies