III. ÚS 2558/14

14. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 196/18, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. dubna 2014 č. j. 30 Nt 31/2014-55 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2014 č. j. 7 To 163/2014-69, za účasti Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 8. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušena měla být dle stěžovatelova názoru též zásada subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Stěžovatel je jako obviněný stíhán Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odborem výnosů a praní peněz, Oddělením odhalování a vyšetřování Praha 7 pro zločin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a pro přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Trestných činů se měl dopustit tím, že ve svém domě v Teplicích přechovával samopaly, pistole a náboje, k jejichž držení neměl příslušné zákonné oprávnění, a dále měl padělat osobní doklady Litevské republiky a Slovinské republiky. Obvinění bylo stěžovateli sděleno usnesením ze dne 24. 4. 2014 pod č. j. OKFK-2391-15/TČ- 2014-251301.

Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. dubna 2014 č. j. 30 Nt 31/2014-55 byl obviněný vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Zároveň okresní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib obviněného, vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a negativně rozhodl o záruce nabídnuté podle § 73 odst. 1 písm. a) manželkou obviněného Zuzanou Vinklerovou a syny obviněného Davidem Vinklerem a Lukášem Vinklerem.

O stížnosti obviněného proti vazebnímu rozhodnutí okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. června 2014 č. j. 7 To 163/2014-69 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

III.
Hlavní stěžovatelova námitka, uplatněná v ústavní stížnosti, spočívá v tvrzení, že k rozhodnutí o jeho vzetí do vazby nemělo vůbec dojít, protože před vzetím do vazby byl prý policejními orgány nezákonně zadržen. Nezákonnost postupu policejního orgánu spatřuje stěžovatel v tom, že ačkoliv byl osobně přítomen při domovní prohlídce, konané v jeho domě ve dnech 17. a 18. dubna 2014, při níž byly nalezeny zbraně a padělané doklady, policejní orgány jej po domovní prohlídce nezadržely, nechaly jej odejít a teprve po šesti dnech jej dne 24. dubna 2014 zadržely. Pro takové zadržení však nebyly splněny podmínky předepsané v ust. § 76 odst. 1 tr. řádu - nešlo prý o "naléhavý případ".

Policejním orgánům stěžovatel vytýká, že se jej v šestidenním období mezi domovní prohlídkou a zadržením nepokusily kontaktovat, nevyužily institutů předvolání nebo předvedení, ani nekontaktovaly stěžovatelova právního zástupce, o němž je stěžovatel informoval.

Napadená soudní rozhodnutí se podle stěžovatelova názoru náležitě nevypořádala s jeho námitkami ohledně absence naléhavosti zadržení.

Stěžovatel se domnívá, že zásah do osobní svobody formou zadržení a vzetí do vazby by měl být používán jako prostředek ultima ratio; v jeho případě prý nebyl tento princip respektován.

Stěžovatel vyslovuje pochybnosti též o tom, že pro jeho vzetí do útěkové vazby byla splněna podmínka vazebního důvodu, nicméně tento vazební důvod v ústavní stížnosti nenapadá "vzhledem k přetíženosti Ústavního soudu".

IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení, upravujících rozhodování o zadržení podle § 76 odst. 1 tr. řádu a o vazbě podle § 67 tr. řádu, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na osobní svobodu a na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny.

Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. § 67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09). Také posouzení otázky, zda v případech zadržení jde o "naléhavý případ" ve smyslu ust. § 76 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí orgánů činných v trestním řízení; Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do posuzování naléhavosti případu zasahovat.

Ústavní soud připomíná, že rozhodování o zadržení a o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení na svobodu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. V projednávané věci však lze z dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.

Nad rámec řečeného lze konstatovat, že v posuzovaném případě jak soud vazební, tak soud stížnostní se v odůvodnění svých rozhodnutí stěžovatelovými námitkami velmi zevrubně zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V argumentaci obecných soud neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat.

Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly i požadavek, vyslovený v ust. § 67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením".

Stěžovatelova námitka, poukazující na údajné porušení principu subsidiárního použití institutů zadržení a vazby, je v daných souvislostech nepřípadná.

Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny.

Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.

Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2558/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies