III. ÚS 1643/14

14. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. W., zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křemencova 1/185, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 č. j. 54 Co 409/2013-933, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 5. 2012 č. j. 50 P 141/2007-663, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 9. 2013 č. j. 50 P 141/2007-899, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 5. 2012 č. j. 50 P 141/2007-663, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 9. 2013 č. j. 50 P 141/2007-899 1. uložil stěžovatelce (matce) pokutu 5 000 Kč za neuskutečněné styky otce s nezletilou A. B. ve dnech v usnesení blíže specifikovaných (výrok I) a 2. zamítl návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty v ostatních dnech (výrok II); dále rozhodl o splatnosti pokuty (výrok III) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok IV).

K odvolání obou rodičů nezletilé Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 54 Co 409/2013-933 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I "jen tak, že matce se ukládá pokuta ve výši 300 Kč za každé neuskutečněné předání nezletilé otci, tedy celkem 8 700 Kč, jinak se v tomto výroku a ve výroku III potvrzuje", a ve výroku IV tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit otci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 968 Kč; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění odvolací soud uvedl, že titulem pro výkon rozhodnutí je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2008 č. j. 50 P 141/2007-43, kterým byla schválena dohoda rodičů o péči o nezletilou a o úpravě jejích styků s otcem, podle níž je otec oprávněn k nim oprávněn každý lichý víkend kalendářního roku, každý týden v úterý a každou sudou středu, přičemž úprava tzv. prázdninového styku (každý 4. týden v měsíci únoru, červnu a srpnu a každý 1. týden v měsíci říjnu v době od pondělí do neděle) má přednost před běžnou úpravou; k tomu odvolací soud dodal, že již dříve vyložil, že 4. týdnem v každém měsíci je třeba rozumět týden začínající čtvrtým pondělím v měsíci. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, uložil-li stěžovatelce podle § 273 odst. 1 o. s. ř. za neuskutečněné styky otce s nezletilou pokuty, jestliže sama uvedla, že v měsících červenci a srpnu roku 2009 a 2010 styky neumožnila, a její vysvětlení, že otec "od června do září" neměl čas a své čtyři prázdninové týdny si "vybral v průběhu roku" není důvodem, pro který by bylo možné styk otce s dcerou odepřít. K výši pokuty však uvedl, že soud prvního stupně nesprávně uložil tzv. "souhrnnou" pokutu namísto pokuty za každé z celkem 29 neuskutečněných předání nezletilé otci, přičemž, jelikož jde o první sankci, je pokuta ve výši 300 Kč za jednotlivé porušení dohody pro stěžovatelku "dostatečnou motivací k tomu, aby plnila soudní rozhodnutí"; soudům je současně známo, že "matka je zaměstnána, uloženou pokutu bude schopna zaplatit a výše pokuty pro ni bude zároveň i dostatečným postihem za nerespektování soudního rozhodnutí".

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a předvídatelné rozhodnutí, jakož i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je přesvědčena, že svým povinnostem vyhověla a jednala v dobré víře, a tudíž ji nelze "kvalifikovat jako účastníka, nerespektující soudní rozhodnutí". Ohledně styku v letních měsících, jehož se výkon rozhodnutí týká, přitom vycházela z okolností, za kterých byla dohoda schválena; ostatně podkladový rozsudek je vzhledem k nejednoznačnosti výrokové části nevykonatelný, a pokud nyní odvolací soud konstatoval, že rozsah úpravy styku již dříve vyložil, stalo se tak až po období, za které byla pokutována. V řízení se jí nedostalo poučení ve smyslu § 5 o. s. ř., soud nezjistil náležitě skutkový stav (vycházel pouze z jejího vyjádření a další podrobnější dokazování ohledně neuskutečněných styků neprováděl), a pochybil též, pakliže nedal přednost před výkonem rozhodnutí přijetí jiných vhodných opatření, resp. se neuchýlil kupř. k postupu dle § 272 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka je rovněž názoru, že výše uložených pokut nemůže být určena ad hoc, aniž by odvolací soud konkrétně uvedl, z jakých majetkových poměrů při jejich stanovení vycházel; konečně má i za to, že soudy postupovaly v rozporu s požadavkem rychlosti řízení, jestliže o návrhu otce z roku 2009 rozhodly až v lednu 2014.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavněprávně relevantní nedostatky, jak jsou v judikatuře Ústavního soudu standardně traktovány, v dané věci přítomny nejsou, a to ani v rovině skutková ani jejího právního posouzení. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k soudům obecným, jmenovitě nikoli z pozic pouhé věcné správnosti, k čemuž jej však stěžovatelka vyzývá.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při vytváření potřebného skutkového základu věci, zjevně dán není, a stejně tak nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného (procesního) práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Právní názory, jež ve prospěch výroku o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty obecné soudy uplatnily, jsou přiléhavé, předvídatelné, a oba soudy je též srozumitelně vyjádřily.

Sluší se proto jen poznamenat - k námitce o "nejednoznačnosti", resp. nevykonatelnosti" vykonávaného rozhodnutí - že úprava styku s nezletilou je výrazem i stěžovatelčiny vůle, jelikož byla založena její dohodou s otcem dítěte. Ostatně stěžovatelka si byla vědoma, že v měsících červenci a srpnu roku 2009 a 2010 styk otce s nezletilou ve stanoveném rozsahu neumožnila, a důvody, pro které otci "odmítla dát dceru v době prázdnin", též v řízení dala najevo; oba soudy pak rozumně odůvodnily, proč argumenty, jež k své obraně použila, nejsou dostatečné či vůbec adekvátní. "Opožděně" podaný "výklad" odvolacího soudu byl nadbytečný, neboť stěžovatelka své povinnosti znala.

Ohledně výše pokuty (pokut) pak postačí uvést, že zejména napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nechybí smysluplné (a postačující) odůvodnění, z něhož je zjevné, že se tak stalo i s přihlédnutím ke stěžovatelčiným (soudu známým) majetkovým poměrům; tvrzení, že by pokuta (pokuty) byla v zjevném nepoměru k jejím možnostem, stěžovatelka v řízení, a ani nyní, nevznesla.

Námitku, že se jí v řízení před soudy nedostalo náležitého poučení ve smyslu § 5 o. s. ř., uplatnila stěžovatelka jen v rovině obecného tvrzení, aniž by specifikovala, jakého poučení se jí nedostalo a jaký průmět mělo takové pochybení do jejích procesních práv mít.

K výtce stěžovatelky, že soudy před výkonem rozhodnutí nepřijaly jiná vhodná opatření k udržení vztahu mezi rodičem a dítětem (kupř. dle § 272 odst. 3 o. s. ř.), se zaznamenává jen tolik, že tak stěžovatelka činí teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustnou novotu, která se jako taková - se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu - z možností jeho nynějšího hodnocení vymyká (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).

V rámci ústavněprávního přezkumu nelze ani efektivně vytýkat odeznělé průtahy v řízení, pakliže nebyly důvodem ústavněprávně kvalifikované vady napadeného rozhodnutí.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1643/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies