III. ÚS 3104/13

14. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 12 To 36/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zákoník") a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterými jej uznal vinným Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 7 T 11/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 12 To 93/2010, odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku soud stěžovatele pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dohledem a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, a to na dobu pěti let.

Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009), kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 7 T 11/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 12 To 93/2010, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců. Vrchní soud v Praze stěžovateli podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil, podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání pěti let, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, rovněž na dobu pěti let.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 5 Tdo 517/2013 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, aniž by dodržel zákonem stanovenou lhůtu k přípravě na jednání, a Krajský soud v Hradci Králové nepřipustil provedení důkazů, které Vrchní soud v Praze označil za podstatné (smluvní dokumentace včetně všeobecných obchodních podmínek pro provádění faktoringu). Stěžovatel též oponuje názorům, jež vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1383/2011.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes poukaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadeného rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly.

V podrobnostech (k jednotlivým procesním námitkám stěžovatele) se odkazuje na usnesení dovolacího soudu, kterému stěžovatel neoponoval.

Zvláštní pozornost si zaslouží - se zřetelem k nynější námitce, že odvolací soud nedodržel zákonem stanovenou lhůtu k jeho přípravě na veřejné zasedání - ta část odůvodnění tohoto usnesení, v níž se již dovolací soud k ní vyslovil, neboť s jeho závěry je zcela namístě souhlasit i z pozic ústavněprávních. Zde postačí poukázat jen na okolnost, že vytýkané veřejné zasedání bylo již v pořadí třetí (předchozí dvě byla k žádosti stěžovatele odročena), pročež o nedostatku času k přípravě na ně nepochybně již řeči být nemůže.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše formulované podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Jelikož stěžovatel ústavní stížností nenapadl (tzv. kvazimeritorní) rozhodnutí soudu dovolacího, nelze vyloučit ani posouzení přísnější, ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) per analogiam zákona o Ústavním soudu, podle kterého soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak (srov. sp. zn. III. ÚS 1170/07, resp. sp. zn. III. ÚS 391/06, III. ÚS 418/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 616/06 a III. ÚS 890/07).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 3104/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies