II. ÚS 449/14

15. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti města Kolín, IČ 002 35 440, se sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín I, zastoupeného Mgr., Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem, se sídlem Kutnohorská 43, Kolín I, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1375/2013-171 ze dne 28. 11. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 170/2012-141 ze dne 29. 11. 2012, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 7 C 373/2010-69 ze dne 21. 12. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení i obsah námitek vznesených před soudy obou stupňů a vyslovuje přesvědčení, že postupem soudů, zejména soudu druhého stupně, bylo zásadním způsobem porušeno právo na spravedlivý proces, zkrácena jeho procesní práva, ohrožena právní jistota a porušena rovnost stran. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v existenci nevykonatelného rozsudku, a to na základě zjevně nesrozumitelného a neurčitého úkonu, který nebyl stěžovatelem řádně přijat, a v tom, že jde o plnění nemožné. Dle názoru stěžovatele si toho byl vědom i odvolací soud, který při vyhlašování svého rozsudku konstatoval, že v rámci schvalování darovací smlouvy zastupitelstvem došlo k sérii formálních pochybení a nedostatků, ale přesto upřednostnil zásadu pacta sunt servanda. V rámci písemného odůvodnění však již tuto absurdní argumentaci neužil a deklaroval řádné přijetí závazku, což ve stěžovateli vzbuzuje pochybnost o nestrannosti soudní moci. Zápis z jednání Rady města Kolín dle stěžovatele nedokladuje skutečné rozhodování o daném závazku, ale pouze obecné jednání o darovací smlouvě. Stěžovatel zastává názor, že odvolací soud se dodatečným dokazováním po koncentraci řízení zjevně snažil překlenout neunesení důkazního břemene žalobci a následně nesprávně vyhodnotil nové důkazy, ze kterých vyvodil, že došlo ke schválení sporného závazku, a to za situace, kdy opakovaně ústně zapochyboval o řádnosti přijetí tohoto závazku.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 7 C 373/2010, se podává, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost vybudovat na pozemku parc. č. X v k. ú. a obci Kolín těleso příjezdové místní komunikace včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace (výrok I.), a povinnost zřídit na uvedeném pozemku na své náklady příjezdovou asfaltovou místní komunikaci (výrok II.), obojí ve lhůtě do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve lhůtě k plnění, kterou stanovil v délce 18 měsíců (výrok I.), a dalším výrokem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v podstatě namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému zjištění, že zastupitelstvo města Kolín schválilo závazek stěžovatele obsažený v článku IV. uzavřené darovací smlouvy a po právní stránce věc nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že sjednaný závazek stěžovatele splňuje požadavek určitosti a konkrétnosti a tím i platnosti, přičemž pominuly, že bylo dohodnuto plnění nemožné, závisející na chování třetí osoby. Zpochybňuje tím závěr soudů obou stupňů (a zejména soudu odvolacího) o platnosti zpochybněné části darovací smlouvy, k němuž soudy dospěly výkladem příslušných ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích") a občanského zákoníku. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad dotčených ustanovení nepřípustně nepostihuje některé ze základních práv a svobod stěžovatele, tedy zda není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Takové pochybení ovšem nezjistil.

Odvolací soud, který za podmínek ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování, vyšel ze skutkového stavu, podle něhož žalobci darovací smlouvou bezúplatně převedli stěžovateli svůj pozemek a stěžovatel se v článku IV. této smlouvy zavázal, že po položení inženýrských sítí vybuduje na předmětném pozemku těleso příjezdové komunikace včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace a zřídí na své náklady příjezdovou asfaltovou komunikaci, a to za podmínky provedení inženýrských sítí včetně přípojek s předpokládaným termínem dokončení prací v r. 2008. Tato skutková zjištění, včetně závěru, že inženýrské sítě byly do podání žaloby v této věci zřízeny, nebyla v průběhu řízení zpochybněna. Stěžovatel však argumentoval tím, že uvedené závazky nebyly řádně přijaty. Odvolací soud však jeho tvrzení nepřisvědčil, neboť z provedených důkazů, na něž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, bez jakýchkoli pochybností vyvodil, že rada města Kolín závazky plynoucí z čl. IV. darovací smlouvy schválila podle § 102 odst. 3 věty první zákona o obcích na své 149. schůzi konané dne 9. 10. 2006. Jestliže stěžovatel namítal, že jde o závazek, jehož plnění je nemožné, k této problematice podal odborné stanovisko znalec z oboru stavebnictví, inženýrské a dopravní stavby, z něhož vyplynulo, že ze stavebnětechnického hlediska lze závazek splnit.

Pokud tedy odvolací soud po právní stránce uzavřel, že ujednání obsažené v čl. IV. darovací smlouvy neodporuje zákonu a že byla splněna i odkládací podmínka, na niž byl závazek vázán, přičemž vycházel nejen z jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvě, ale i z vůle účastníků při uzavření smlouvy, kdy již byla vypracována studie zachycující komunikaci i chodníky, nelze jeho názoru, který má oporu v provedeném dokazování, z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout, stejně jako závěru, že závazek nepředstavuje plnění od počátku nemožné, a to ani s ohledem na případný nesouhlas sousední obce.

K posouzení určitosti dotčeného článku IV. darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2006 a k (ne)možnosti jejího splnění se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, přičemž shledal, že uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž odkázal. Proti závěrům usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel žádné námitky nevznáší. Rozhodné ovšem je, že výkladová pravidla, která byla v dané věci užita, korespondují nejen se soudní judikaturou, ale i s judikaturou Ústavního soudu, týkající se dané problematiky (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 87/04, sp. zn. III. ÚS 3900/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pochybení dosahující ústavněprávního rozměru nelze spatřovat ani v okolnosti, že odvolací soud doplnil dokazování postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť občanskoprávní sporné odvolací řízení je vedeno zásadou neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.). Jak připomněl odvolací soud, přestože soud prvního stupně účastníky při prvním jednání poučil o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř., nepoučil je o důkazní povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a koncentrací řízení se neřídil, neboť v jeho průběhu prováděl další postupně navrhované důkazy i důkazy nenavržené. Koncentrace řízení tak byla postupem nalézacího soudu prolomena.

Ústavní soud nemůže reagovat na připomínku stěžovatele, že odvolací soud v písemně vypracovaném odůvodnění rozsudku údajně použil jinou argumentaci, než kterou užil v rámci ústního projevu po vyhlášení rozsudku. I kdyby se však odvolací soud vyjádřil k určitým pochybením soudu prvního stupně nad rámec výtek, učiněných v písemně vypracovaném rozsudku, nemohl je shledat za natolik podstatné, aby měly vliv na jeho meritorní rozhodnutí. Nelze mu vytýkat, že v této konkrétní věci poukázal na právní zásadu pacta sunt servanda, vyjadřující pravidlo, že uzavřené smlouvy jsou pro jejich účastníky závazné a mají se plnit. Na této staré římské zásadě je ostatně postaven i nový občanský zákoník, který stranám poskytuje daleko větší míru smluvní volnosti. Smyslem uvedené zásady je především právní jistota účastníků smluvních vztahů. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá, že nikoli stěžovateli, ale žalobcům, kteří smluvní ujednání dodrželi a předmětný pozemek na stěžovatele převedli, byla postojem stěžovatele ohrožena jejich právní jistota, že povinnosti, k nimž se v rámci darovací smlouvy zavázal, budou splněny.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, proto dospěl k závěru, že odvolací soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 449/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies