II. ÚS 3633/13 - K okamžitému zrušení pracovního poměru

15. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Vědomost zaměstnavatele o důvodu, pro který může okamžitě zrušit pracovní poměr v prekluzivní subjektivní lhůtě podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, nelze vázat toliko na vědomost vedoucího zaměstnance ve formálním slova smyslu konstituovaného právním předpisem či vnitřním přepisem zaměstnavatele, ale postačí vědomost té osoby, která je podle rozhodnutí zaměstnavatele nebo s jeho vědomím oprávněna dotyčnému zaměstnanci dávat závazné pokyny k plnění pracovních úkolů, resp. jeho práci kontrolovat, a být tak jeho faktickým bezprostředním nadřízeným. Není rozhodné, jakým způsobem je formálně právně založen vztah zaměstnavatele a této dotyčnému zaměstnanci nadřízené osoby a jak si zaměstnavatel sám její oprávnění vymezuje.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 15.08.2014 sp. zn. II. ÚS 3633/13)

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 15. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 3633/13 ve věci ústavní stížnosti MONATOUR, a. s., se sídlem Na Hradbách 127, 280 02 Kolín I, jednající jednatelem Ing. Romanem Škrabánkem, právně zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, Španělská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 č. j. 23 Co 35/2013-115 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Cdo 2164/2013-155 vydaným v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, pracoval pan Petr Polák (v řízení před obecnými soudy "žalobce") u stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy "žalovaný") jako řidič na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2011. Žalobce se domáhal žalobou ze dne 26. 1. 2012, aby Okresní soud v Kolíně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, jež mu bylo ze strany stěžovatelky sděleno dopisem ze dne 14. 12. 2011 a jež mu bylo doručeno dne 20. 12. 2011, je neplatné. Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem pod č. j. 7 C 10/2012-83 dne 10. 9. 2012 tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení.

Okresní soud v Kolíně si nejprve musel vyřešit otázku, zda se žalobce dopustil všech tří jednání specifikovaných v okamžitém zrušení pracovního poměru a zda těmito jednáními tak vedlejší účastník porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce se dopustil dvou jednání, která soud kvalifikoval jako hrubé porušení jeho pracovní kázně. Konkrétněji tedy žalobce porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, když nedostál své povinnosti přistavit minibus a přívěs, jenž mu byl svěřen do péče, čímž nezajistil včasné pravidelné úřední ověření jeho tachografu v řádném dvouletém termínu. Dále soud dospěl k závěru, že i jednáním, kdy bez řádného důvodu nenastoupil dne 18. 9. 2011 na předem určenou plánovanou jízdu, žalobce porušil své pracovní povinnosti. Okresním soudem bylo rovněž prokázáno, že místopředseda představenstva stěžovatelky se o těchto skutečnostech, jež odůvodňují okamžité zrušení pracovního poměru, dozvěděl koncem měsíce října 2011, resp. následně v průběhu listopadu a prosince 2011. Okresní soud v Kolíně tak uzavřel, jak již výše uvedeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je platné, a to jak po stránce formální, tak obsahové, což následně vedlo k zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka.

Žalobce napadl rozsudek Okresního soudu v Kolíně odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. 23 Co 35/2013-115, jímž určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané stěžovatelkou žalobci dopisem ze dne 14. 12. 2011 je neplatné, a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatelka následně toto druhoinstanční rozhodnutí napadla dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy má za to, že odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena právní otázka zachování lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, pokud jde o vyřešení otázky, kdo je vedoucím pracovníkem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Cdo 2164/2013-155 dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť shledal v uplatněném dovolání jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu a pro tento nedostatek tak nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že okamžité zrušení pracovního poměru, jež bylo dáno stěžovatelkou vedlejšímu účastníku, bylo učiněno v zákonem zachované dvouměsíční lhůtě, neboť tato lhůta počala běžet až od okamžiku, kdy se člen představenstva stěžovatelky o jednáních, jež zakládají důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, dozvěděl; tedy nikoliv od okamžiku, kdy se o jednáních vedlejšího účastníka dozvěděl pan Sytný, kterého, dle stěžovatelky, nelze považovat za vedoucího zaměstnance, neboť pan Sytný působil u stěžovatelky pouze externě na základě dohody o pracovní činnosti na pozici dispečera a řidiče, a z náplně jeho práce tak nevyplývalo oprávnění dávat závazné pokyny zaměstnancům týkající se jejich práce.

K druhému z výše nadepsaných rozhodnutí, které stěžovatelka ústavní stížností napadá, uvádí, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že dovolací soud nepřihlédl k obsahu jejího dovolání, přestože dovolání splňovalo všechny zákonné náležitosti a zejména tak byla splněna podmínka dle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, a tudíž pro odmítnutí dovolání nebyl dán důvod. Dle stěžovatelky tak formalistickým postupem dovolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť jí bylo bezdůvodně zamezeno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a 91 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (stěžovatelky) podle ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále též jen "zák. práce"). Ústavní soud připomíná, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud by mohl zasáhnout do procesu rozhodování soudů pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména za situace, kdy je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo jestliže soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Žádné pochybení tohoto typu Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud předně nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, pokud jde o počátek a běh prekluzivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Dle judikatury Nejvyššího soudu se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 odst. 4 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty, uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení pracovního poměru zjistil. Právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl, či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1522/2011 ze dne 27. 6. 2012; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4837/2010 ze dne 6. 3. 2012; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2339/2010 ze dne 22. 8. 2011; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 600/97 ze dne 26. 3. 1998, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 725/96 ze dne 3. 4. 1997, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě).

Ústavní soud připomíná, že okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je výjimečným institutem určeným pouze pro případ, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával ani po výpovědní dobu. Podmínky uplatnění tohoto institutu ze strany zaměstnavatele je s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva třeba vykládat vždy restriktivně [srov. blíže např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1471/14 ze dne 26. 6. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Již s ohledem na to nelze vědomost o jednání zaměstnance, jež by odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru, vázat toliko na vědomost vedoucího zaměstnance pojatého ve formálním slova smyslu, tedy vedoucího zaměstnance konstituovaného právním předpisem či vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele; vždy je třeba vycházet z vědomosti bezprostředně nadřízeného zaměstnance, prostřednictvím kterého se o důvodech pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel dozvěděl. Opačný výklad by byl v rozporu s podstatou pracovněprávní ochrany i právní jistoty a otevíral by prostor k libovůli zaměstnavatele z hlediska zahájení běhu uvedené prekluzivní lhůty.

V projednávané věci ovšem nešlo v zásadě o řešení uvedené právní otázky, ale fakticky o řešení otázek skutkových, které stěžovatelka obecným soudům i Ústavnímu soudu toliko předkládá jako "sporné" otázky právního významu. Již v řízení před soudem prvního stupně totiž vyšlo najevo, že jako první se o údajných pochybeních vedlejšího účastníka dozvěděl pan Sytný, který měl jeho práci kontrolovat a byl tak jeho faktickým nadřízeným. Veškerá další polemika stěžovatelky se závěry odvolacího soudu má proto primárně skutkový ráz; stěžovatelka se především snaží zpochybnit zjištění odvolacího soudu o postavení pana Sytného v rámci svých struktur. Nejvyšší soud proto v žádném případě nepochybil, pokud dovolání opírající se o námitky uvedeného rázu dle § 243 odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ani v rovině důkazní však nic nenasvědčuje tomu, že by odvolací soud rozhodoval bez dostatečné znalosti věci. Pro běh prekluzivní lhůty je totiž podstatné pouze to, že pan Sytný byl s vědomím stěžovatelky (zaměstnavatele) ve faktické pozici mezičlánku mezi statutárním orgánem zaměstnavatele, popřípadě jiným vedoucím zaměstnancem a zaměstnancem, který se dopustil porušení pracovních povinností. Je přitom lhostejno, jakým způsobem byl vztah pana Sytného ke stěžovatelce formálně právně založen a jak stěžovatelka sama si jeho oprávnění vymezuje. Působil-li pan Sytný na základě rozhodnutí či s pouhým vědomím zaměstnavatele (stěžovatelky) na pozici přímého nadřízeného žalobce, jemuž fakticky vydával závazné pokyny k plnění pracovních povinností a zároveň se jako první dozvídal o jejich neplnění, je třeba vědomost pana Sytného o těchto jednáních hodnotit stejně, jakoby se o těchto jednáních dozvěděl sám zaměstnavatel. Rozhodujícím okamžikem pro počátek běhu lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyl okamžik, kdy pan Sytný informace o jednáních vedlejšího účastníka sdělil členu představenstva stěžovatele, nýbrž již samotný okamžik, kdy se o těchto jednáních dozvěděl sám pan Sytný. Stěžovatelka tak přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka až po marném uplynutí prekluzivní subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, které je z tohoto důvodu neplatné.

Ústavní soud s ohledem na uvedené shledal, že k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3633/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies