IV. ÚS 2367/14

18. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky JUDr. Alice Šťastné, zastoupené JUDr. Martinem Wurstem, advokátem se sídlem Pertoldova 3339/35, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2385/2013-81 ze dne 24. 4. 2014, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2014, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 553/2012-58 ze dne 20. 2. 2013 a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Uvedená rozhodnutí byla přijata v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jejímž prostřednictvím se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná. Dlužno dodat, že citovaným (a dovolacím soudem zrušeným) rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil jako věcně správný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 263/2010-39 ze dne 30. 5. 2012, jímž bylo stěžovatelčině žalobě vyhověno.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, vyjadřujíc přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, založeném na svévolném a přepjatě formalistickém právním posouzení věci, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.

Stojí za připomenutí, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 či sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V důsledku toho se věc nyní nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2014

Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2367/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies