IV. ÚS 1967/14

18. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky C.G. Group, a.s., se sídlem v Brně, Čechyňská 416/18, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Preslova 9, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 439/2013-454 ze dne 6. března 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 29 C 97/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 29 C 97/2007-421 ze dne 26. února 2013 zamítl žalobu spol. PHARMOS, a.s. (dále jen "žalobkyně") proti 1. žalované spol. WEICHEN a.s. (dále jen "1. žalovaná") a stěžovatelce na určení neúčinnosti právních úkonů, a to smlouvy o půjčce ze dne 28. listopadu 2004 uzavřené mezi spol. AMANITA s. r. o. a stěžovatelkou, smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem ze dne 28. listopadu 2004 uzavřené mezi spol. AMANITA s.r.o. a stěžovatelkou, smlouvy o pronájmu movitých věcí ze dne 1. června 2005 uzavřené mezi 1. žalovanou a spol. AMANITA s. r. o., smlouvy rámcové o financování provozu lékáren ze dne 1. června 2005 uzavřené mezi 1. žalovanou a spol. AMANITA s. r. o., dohody o zajištění spolupráce při zajištění provozu lékáren ze dne 1. června 2005 uzavřené mezi 1. žalovanou a spol. AMANITA s. r. o., smlouvy o půjčce ze dne 28. listopadu 2004 uzavřené mezi stěžovatelkou a společností VEGA 10, s. r. o., smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem ze dne 28. listopadu 2004 uzavřené mezi spol. VEGA 10, s. r. o. a stěžovatelkou, smlouvy o půjčce ze dne 28. listopadu 2004 uzavřené mezi stěžovatelkou a spol. PIGNUS s. r. o. a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem ze dne 28. listopadu 2004 uzavřené mezi spol. PIGNUS s. r. o. a stěžovatelkou, dále zamítl žalobu o povinnosti 1. žalované vložit do konkurzní podstaty spol. AMANITA s. r. o. soubor movitých věcí, který byl předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 28. listopadu 2004, a o povinnosti stěžovatelky uhradit do konkurzní podstaty úpadce AMANITA s. r. o. částku 1.450.427,10 Kč (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení 1. žalované a stěžovatelce, a to každé v částce 26.139,50 Kč (výrok II.). K odvolání žalobkyně, 1. žalované a stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Co 439/2013-454 ze dne 6. března 2014 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované a stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 41.752,- Kč (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit 1. žalované a stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 5.082,- Kč.

V podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně 1. žalovaná a stěžovatelka zpochybnily správnost závěrů soudu prvního stupně v otázce nákladů řízení ve výroku II. a domáhaly se jeho změny tak, že žalobkyně bude zavázána k náhradě nákladů řízení každé z nich ve výši 429.483,- Kč. Soud prvního stupně podle nich nezohlednil mnohost nároků uplatněných v žalobě, tedy určení neúčinnosti jednotlivých smluv, vydání souboru movitých věcí v celkové hodnotě 1.500.000,- Kč a uhrazení částky 1.450.427,10 Kč, ač tyto jednotlivé nároky zohlednit měl, a nepostupoval podle ust. § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Do 31. prosince 2012 podle odvolatelek činila odměna advokáta v jejich věci podle citované vyhlášky 25.870,- Kč za 1 úkon právní služby a od 1. ledna 2013 činila odměna 41.940,- Kč, přičemž zástupce žalobce učinil celkem 16 úkonů právní služby.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se omezil pouze na konstatování, že "nesdílí odvolací argumentaci žalovaných o mnohosti uplatněných nároků a s tím související určení odměny advokáta podle ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.", s čímž stěžovatelka nesouhlasí a dále namítá, že tento závěr odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněn a je výrazem libovůle v rozhodování odvolacího soudu.

Z právě uvedených skutečností je zřejmé, ačkoli to stěžovatelka v ústavní stížnosti vysloveně neuvádí, že stěžovatelka brojí proti tomu, že jí na nákladech řízení před soudem prvního stupně byla v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu namísto částky 429.483,- Kč (podle ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) přiznána pouze částka 41.752,- Kč (tím, že ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. nebylo aplikováno), tedy byla ústavní stížností napadeným rozhodnutím připravena na nákladech řízení o částku téměř 400 tis. Kč.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním opravného prostředku se přitom rozumí nejen jeho uplatnění, ale též to, že o něm bylo příslušným orgánem rozhodnuto.

Zákon o Ústavním soudu v ust. § 72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní stížnost je podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Podle ust. § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v § 238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Za této situace je nepochybné, že proti napadenému výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 142/2013-448 ze dne 13. února 2014 mohla stěžovatelka podat podle ust. § 237 o.s.ř. přípustné dovolání, když podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka, včetně překážky stanovené v ust. § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro posouzení, zda výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je totiž určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla účastníkovi řízení odepřena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2013) a ústavní stížností napadeným nákladovým výrokem bylo, jak je výše uvedeno, stěžovatelce odepřeno právo na náhradu nákladů řízení ve výši přesahující 50.000,- Kč. Stěžovatelka dle obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 29 C 97/2007 před podáním ústavní stížnosti dovolání proti napadenému nákladovému výroku dovolání v zákonné lhůtě nepodala, ačkoli tak mohla a měla učinit.

Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je tak dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. srpna 2014

Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1967/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies