IV. ÚS 1738/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák s.r.o., se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti výroku I. až III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 455/2013-753 ze dne 30. ledna 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2014 (po výzvě k odstranění vad doplněna 21. 7. 2014) ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu.

V ústavní stížnosti shodně jako v podaném odvolání stěžovatelka tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelky a nezletilých dětí na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušena práva nezletilých dětí garantovaných Listinou (čl. 32 odst. 4) a Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2).

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýkala, že v opatrovnické věci její nezletilé dcery L. a nezletilého syna J. při svém rozhodování o výši výživného údajně rozhodl o odvolání, aniž by komplexně zjistil, vyhledal a zhodnotil majetkové poměry otce a zjistil jeho skutečnou životní úroveň. Dále se ani nevypořádal s námitkami stěžovatelky a ignoroval jí předložené důkazy (dva znalecké posudky). Odvolací soud tak zjevně porušil právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči a právo stěžovatelky a nezl. dětí na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. I).

Soud nevzal v úvahu podstatnou změnu poměrů na straně stěžovatelky, k níž došlo ztrátou jejího zaměstnání na pozici office manager, byť se tak stalo na základě její dohody se zaměstnavatelem o rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud prý zcela nesprávně dovozoval, že se stěžovatelka účelově vyhýbala vyšším příjmům a nezohlednil to, že se jako advokátní koncipientka připravuje na možnost získání perspektivního zaměstnání z dlouhodobého hlediska, resp. možnost výkonu advokacie. Odvolací soud stanovil nesprávně a k újmě stěžovatelky její příjem fikcí, přičemž nezkoumal splnění všech podmínek pro tento postup a nevypořádal se s jejími námitkami ohledně možnosti budoucí vyšší životní úrovně.

Soud stanovil stěžovatelce povinnost platit výživné ve formě tvorby úspor, což ji uložil zpětně. Dle jejího tvrzení soud zcela svévolně nezjistil skutkový stav věci, kdy se nezabýval ve vztahu k tvorbě úspor již poskytnutým plněním ze strany stěžovatelky. Dále pak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci a aplikoval ustanovení § 85a odst. 2 zákona č. 94/1963 o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), aniž by byly splněny hmotněprávní podmínky pro zpětnou tvorbu úspor ze strany stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala judikaturou Ústavního soudu i obecných soudů (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. II. ÚS 671/09, sp. zn. II. ÚS 363/03) a s ohledem na shora uvedené navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v řízení bylo porušeno základní právo stěžovatelky a jejích nezletilých dětí na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušena práva nezletilých dětí garantovaných Listinou (čl. 32 odst. 4) a Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2).

II.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky ve vztahu k údajné protiústavnosti postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího řízení, neboť obsah rozsudků soudů obou stupňů jsou stěžovatelce známy, a proto na ně pro stručnost odkazuje.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zřejmé, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a s údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, eventuálně spisu či jiné dokumentace týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Pro pořádek je nutno upozornit, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly její žalobě a domáhala se dalšího přezkumu její věci Ústavním soudem. V projednávané věci stěžovatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění a z nich vyvozené právní závěry a namítala, že odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami opodstatňujícími tvrzení především o nedostatečném zjištění majetkových poměrů otce nezletilých dětí (skutečná výše příjmů, celková hodnota movitého a nemovitého majetku).

Odvolací soud přezkoumal rozsudek a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byl návrh na změnu rozsudku o výchově a výživě nezletilých dětí realizovaných nyní formou střídavé péče obou rodičů tak, že děti budou svěřeny do výlučné péče stěžovatelky. Dokazovala tedy, že došlo k takové změně poměrů, která má za následek, že tento způsob výkonu rodičovské zodpovědnosti není nadále možný. Odvolací soud dospěl k závěru, že provedené důkazy v řízení soudem prvního stupně neposkytují dostatečný skutkový podklad pro změnu rozhodnutí o změně způsobu výkonu střídavé péče. Z provedeného dokazování vyplynulo, že děti mají oba rodiče rády a respektují je a oba rodiče jsou vhodnými vychovateli, přičemž v současné době není nic, co by některého z rodičů vylučovalo z možnosti střídavé péče. Tvrzení stěžovatelky ohledně nezpůsobilosti otce k výchově dětí i její tvrzení o negativním dopadu střídavé péče se ukázala jako nepodložená a byla vyvrácena provedenými důkazy (výslech dětí, zprávy třídních učitelů, lékařů, opatrovníka atd.).

Odvolací soud konstatoval, že ve věci rozsudků o výchově a výživě nezletilých dětí, jež lze změnit i bez návrhu, změní-li se poměry dle § 28 zákona o rodině, § 163 odst. 2 o. s. ř., ale ke změně poměrů v tomto smyslu nedošlo. Odvolací soud postupoval podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v rozsahu napadeném odvoláním a proto rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami vůči správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu soudem I. stupně a uvedl, že převážně jde o polemiku stěžovatelky se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a rozhodnutí odůvodnil ve shodě s ustanovením § 157 o. s. ř. Odvolací soud zdůraznil, že je nezbytné, aby konflikty rodičů probíhaly mimo vnímání dětí, pokud nejsou schopni dohody, aby využili pomoci OSPOD popřípadě mediátora, a aby děti nebyly používány jako jejich rukojmí v majetkových sporech mezi rodiči.

Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že v řízení o návrhu na změnu rozsudku o výchově a výživě nezletilých dětí realizovaných nyní formou střídavé péče obou rodičů bylo do jí označených práv zasaženo. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vycházelo jak ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 85 odst. 2, odst. 3 a § 96 odst. 1 a § 99 odst. 1 zákona o rodině, tak i z ustanovení § 910 až § 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), která představují relevantní hmotněprávní oporu pro rozhodnutí, nelze mít ani za to, že by došlo k porušení majetkových či sociálních práv stěžovatelky či práva na spravedlivý proces.

Ve smyslu § 85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle § 915 odst. 1 občanského zákoníku má dítě právo sdílet s rodiči životní úroveň. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

Závěrem lze připomenout, hledisko odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Jestliže stěžovatelka se dobrovolně a účelově vzdala výhodného zaměstnání v neprospěch nezletilých dětí a jako advokátní koncipientka se připravuje na možnost výkonu advokacie, proto nelze vytýkat soudu, že stanovil její příjem fikcí. Při rozhodování o stanovení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů jde především o oprávněné zájmy nezletilých dětí. Stěžovatelka má sice nízký příjem, ale její výdělkové možnosti a schopnosti jsou naprosto jiné. Je v zájmu nezletilých dětí, aby se i matka určitou finanční částkou podílela na plnění své vyživovací povinnosti vůči dětem v době, kdy jsou děti ve výchově otce (dosud nehradila ničeho). Odvolací soud správně dospěl k závěru, že soud prvního stupně určil matce výživné odpovídající zákonným hlediskům zákona o rodině a toto výživné je nezletilým dětem ukládáno na jejich účty (§ 85 odst. 2 zákona o rodině a § 913 odst. 1 občanského zákoníku). Finanční situace otce je taková, že v době, kdy má děti ve své péči, není závislý na výživném zasílaném od matky.

Ústavní soud rovněž nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že pro vydání rozsudku o výchově a výživě nezletilých dětí, realizovaných nyní formou střídavé péče, obecné soudy neučinily žádná skutková zjištění a neprovedly potřebné důkazy. Odůvodnění vyslovených závěrů pak Ústavní soud považuje i z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces za dostačující, dále lze na ně odkázat.

Ústavní soud připomíná charakter opatrovnického řízení. Stěžovatelce nic nebrání podat nový návrh na změnu úpravy střídavé péče, pokud dojde ke změně poměrů a rodiče nejsou schopni dohody, ani po pomoci OSPOD, popřípadě prostřednictvím mediátora.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Vlasta Formánová v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1738/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies